SOUTĚŽ - VÁNOCE - NOVÝ ROK - CESTY - DOMOV - ŽIVOT

K výročí dosažení pětitisícího návštěvníka našich stránek a taky jak je v této době přiblble módním zvykem VYHLAŠUJI SOUTĚŽ!!!
Moji knihu Austrálií s úsměvem dostane ten, kdo jako první do našeho virtuálního cancáku odpoví správně na otázku:
Pod jakou horou sedí Brácha s Petrou na svém peefku z roku 2006?

A pokud odpověď na našich stránkách nenajdete nebo ji nevíte, pište, prosím, do cancáku stejně. Bez Vašich reakcí si připadám, jako když mluvím k hluchoněmým.

Já se na Vánoce přemístím na Gold Coast, kde budu hlídat dům a psa kamarádům, kteří letí domů. I když... kde má vlastně imigrant DOMŮ? Mexičané říkají: "Domov máš tam, kde je tvoje srdce."
A tak Vám moc přeji, ať se o Vánocích sejde Váš domov a Vaše srdce na jednom místě.
Já jsem před dvěma roky napsala Jéžiškovi mail, ale znáte ten zmatek v informačních technologiích. Možná mail nedostal, možná se na mě zkrátka vyprdnul. A tak mu ho letos pošlu znova. Snad dědula zabere.

Milý Jéžišku,
pro letošní Vánoce
      mám jedno velké přání.
Nechci zlato, knížky,
      drahé oblékání,
nenos mi věci,
      které potom překážejí v domě,
ale nutně potřebuji trochu lásky,
      co bude jenom pro mě.
Děkuji Pelda

A moc doufám, že tohoto požadovaného zboží bude Jéžišek i Santa Klaus i Děda Mráz i další rozdávační fousáči mít na skladě takový přebytek, že jej přibalí do všech dárků pro všechny lidi, i pro ty, kteří si o něj napsat nestihli nebo i pro ty, kteří si myslí, že láska je v dnešním světě zbytečná a k ničemu. A ten malý bonus s ranečkem citů bude něco jako nádoba z pohádky Hrnečku vař a my ji budeme mít pro každého a vydrží nám navždycky.
Sobě i Vám to přeje a ve splnění věří nepolepšitelná idealistka
Marta

P.S.
Dva cestovní postřehy
1.) Doma mám skříně plné oblečení a dalších věcí, které potřebuji k tomu, abych přežila z jednoho dne do dalšího. Teď tu jezdím skoro rok s batohem povolené váhy do dvaceti kilo a zatím jsem nic nepostrádala.
2.) Člověk by měl být opatrný ve svých snech a přáních. Někdy ho Osud potrestá a splní mu je. Já si kdysi hrozně přála být hobous nebo tulák, jen tak cestovat bez plánu a bez závazků. A tak se mi to splnilo. Nejezdím sice na nápravách vagónů, ale ta volnost a s ní spojená opuštěnost je úplně stejná. Snad jen na rozdíl od hrdinů Londonovy Cesty nemusím žebrat. Zatím.