JAK SE ZE SNŮ STÁVÁ SKUTEČNOST
Odbavení bylo o štěstí, narazila jsem na kluka, který jako přehlédl tři kila nadváhy mého velkého batohu. Já mám zase podváhu, v průměru se nic neděje. Odbavil mě až do Austrálie a navíc našel způsob zamluvit sedačku, což dvě krávy z British Airways deset minut předtím nebyly schopné. Okýnko už nebylo, ale aspoň ulička.
Let byl úžasnej a taky v Londýně úžasnej opruz. Dívala jsem se ještě ráno na internet, kolik můžu mít příručních zavazadel do letadla. Bylo psáno jedno + notebook. Myslela jsem, jak s nima vykejvám a do kabely jsem k notebooku nacpala leccos. K tomu povolený nahypaný baťůžek. Ale nevykejvala. V Praze jsem v pohodě prošla. V Londýně mě odlapili a že pouze jedno. Nezbývalo, než ze dvou narvaných zavazadel udělat jedno ještě narvanější. Což se mi s pomocí kamaráda, který se vracel na Nový Zéland, a po vycpání všech svých kapes povedlo. Jenže jsme do Londýna přiletěli s hodinovým zpožděním a tímto přesunování nezbytných zbytečností jsme se dostali do časové tísně. Kamarád ještě o čtvrthodiny tísnější. Museli jsme na jiný terminál a to autobusem. Já s nadívanejma kapsama, foťákem na krku, dokladama v jedné ruce, holým notebookem v druhé a nedovřeným baťůžkem na zádech. Johan byl tak vystresovaný, že na anglického řidiče mluvil česky a na mě anglicky. Rozuměli jsme mu oba kulový, na terminál jsme dorazili v okamžiku uzavírání nástupních bran. Pak se naše cesty rozešly, doufám, že to stihnul. Mě odbavili jako poslední :-). Já už začínám být jak Brácha. :-(
Do Singapuru jsme měli zataženo a vyhlášenou noc. Něco jsem prochrupla a něco pročuměla u okýnka nouzového východu. Nejkrásnější byl pohled na pouště a na Kaspické moře.
Ze Singapuru sem měla vedle sebe pár Angličanů mého věku. Pán jel do Austrálie závodit na horském kole (píšu mého věku, tak je vám jasné, že asi za veterány). A měl s sebou manažerko-milenku. Při jídle jsem jim prozradila, že v letadle musím jíst vždycky to, čemu rozumím. Což je ryba a kuře. Složitější názvy nepochopím a tím pádem jsem složitějších jídel za letu ušetřena. A tak jsme si povídali, jak kdo je velkej stupid na jazyky. Já jako důkaz říkala, že jezdím k Bráchovi do USA a stejně se nenaučím. Ale že teď čekají holčičku, takže možná za půl roku pojedu z Austrálie dělat au-pair do Ameriky, protože v té době budu já a bráchova dcera umět asi tak stejně anglicky (vytahuju se, "asi tak" jsem neřekla, to neumím).
Jakmile se na letové mapě objevila Austrálie, už jsem z ní nespustila oči. A když jsem viděla známé názvy, začaly mně oči vlhnout. Angláni se divili, proč nekoukám na nějaký film, takže jsem z mozkových závitů vydolovala anglickou větu: "Map of Australia is the best picture for me." A pro sebe jsem si říkala, že teď už může letadlo klidně spadnout, aspoň umřu v Austrálii. Ale střízlivá ani náhodou! A tak jsem si nechala od stewarda přinést červené australské víno. Teprve po něm mi došlo, proč je vždy kus mapy na monitoru tmavý. Nebylo to, jak jsem podezřívala, chybou zobrazení monitoru, ale alkohol mi dopomohl ke zjištění, že je to vždy ten kus, kde je právě noc. Taky jsem si víno při hrknutí letadla rozlila na svůj sešit a zaúpění: "My memory!" přivodilo sousedům opět záchvat smíchu.

Austrálie zatím nezklamala. V Melbourne mně nekontrolovali naprosto nic. Co jsem nalhala do celního prohlášení, to mi věřili, elektronické vízum fungovalo tak, že mi paní po nahlédnutí do počítače bez jakýchkoliv kontrolních dotazů s širokým úsměvem řekla: "Welcome to Australia," zavazadla chlapi do rentgenu podávali sami, opatrně a ochotně, sympaťák pokládal notebooka na pás jako čerstvě narozené miminko. Když jsem, zvyklá z jiných letišť, začala sundávat bundu, vytahovat pásek z kalhot a zouvat boty, nejdřív mysleli, že bude striptýz a pak řekli, ať se na to vykašlu. Nevím, jestli pochopili, že se svlíkám kvůli kontrole nebo je od svléknutí odradila moje figura. Chválila jsem je před strejdou a ten prohlásil: "Nojo, Australani jsou hloupí, ale hodní."


Strejda čekal na letišti a už v taxíku mi vykládal, jaké má se mnou plány. Tedy bohužel spíš s mojí angličtinou. Ach jo, asi to nebude dovolená na zotavenou. V pondělí nastupuju do nějakýho kursu pro emigranty. Aby mě tam strejda vůbec protlačil, nakecal jim, že si jedu do Austrálie hledat ženicha a chci sem emigrovat. To bude v pondělí dvojnásobná ostuda.

Bydlím v zahradním domku u strejdy. Okolo všechno kvete, přes den je skoro třicet stupňů. Nad ránem mě vzbudil na střeše pochodující posum. Kdo jste četl moji knížku, je vám jasné, že ten blb se za šest let neodstěhoval. A nejvíc práce má okolo páté ráno. Když jsem si vzpomněla, že za normálních okolností bych touto dobou vstávala do práce, ani jsem na něj neměla zlost. Dokonce ani na papoušky a kookubary, kteří ho okolo šesté vystřídali. V devět mě pak musel strejda vzbudit. Tak jsem se elegantně vyrovnala s časovým posunem. I posumem.

Dnes tu byl strejdův uklízeč. Platí ho radnice na uklízení pro staré lidi a za dvě hodinky pošolichá celý byt. Dnes přišel trochu dřív, asi byl zvědavej, a odcházel o hodně dýl. Jelikož je původně promovaný rostlinář, využila jsem ho k identifikaci všech rostlin na zahradě. Takže spím pod stoletým pepřovníkem, už téměř odkvetla fialková jacaranda, ze které zůstal pouze jeden květ prý kvůli mě. Zato mohutně kvete fialový keř bouganvilie. A posuma identifikoval jako Ringtail Possum, který se tak jmenuje proto, že má ocas stočený jako do prstýnku a určitě bydlí na pepřovníku. Jen nevím, proč se ten pacholek chodí proběhnout zrovna na mojí střechu.

Internet je tu pouze v knihovně a musí se nahlašovat dva dni dopředu. Asi vám moc často psát nebudu.

Zdravím a líbám z Klokanova, tedy zatím spíš z Posumova
Pelda