Jak jsem vybírala peníze v bance aneb opět problémy s kartou tedy spíš s babicí pokladnicí

Potřebovala jsem peníze. V životě už to tak bývá. A pokud vím, že z města ještě ten den odjíždím, nechci riskovat schramstnutí karty bankomatem a další setrvání na místě než mě prolustrují a kartu vrátí. I šla jsem k bankovní přepážce. Bohužel na mě vyšla už od pohledu nejprotivnější pokladní v celé bance. Možná i v celé Austrálii by těžko hledala konkurenci. Takže tahle kandidátka na Miss Shit pro mě začala vyplňovat jakýsi kádrový dotazník a okamžitě objevila první podvod. Mám na kartě jiné jméno než v pase. Říkám, že to není možný, ona že to je jistý a dokonce že nesouhlasí počet jmen. Kroutím hlavou a ona mi vztekle ukazuje na pas, kde je napsáno Marta Pelikánová a na kartu, kde se skví Ing Marta Pelikánová. Tak jsem jí vysvětlila svoje provinění a kterak jsem se k titulu dohrabala a ona se tvářila, jako že tentokrát sáhne až do suterénu svého milosrdenství a vydá peníze inženýrovi. Ač to odporuje její víře i přesvědčení. Pak po mně chtěla vyplnit na lejstro moji adresu v Austrálii. Říkám, že jakožto turista žádnou adresu v Austrálii nemám. Ona mi tvrdě sdělila, že to není možný a bez adresy mně nic nedá. Moc, opravdu hodně moc, se mi chtělo do příslušné kolonky napsat velkým tiskacím HOMELESS, ovšem když jde o prachy, končí sranda. A já vyměkle napsala strejdovu adresu v Melbourne. Ale už jsem byla stejně podezřelá, jako kdybych měla na obličeji černou kuklu a v ruce brokovnici s upilovanou hlavní. Možná své dělalo i značné opálení, které jsem získala darem od místního tropického slunce. No uznejte, inženýr snědé barvy pleti a ještě bez adresy. Kde to sme? Takže si mě baba chtěla důkladně prověřit a telefonovala na call centrum, které je uvedené na kreditce. Vy určitě chápete, že jako Čech mám českou kreditku a tím pádem je na ní české číslo telefonu. Takového stupně chápavosti Miss Shit nedosahovala a vrátila se se zádrhelem číslo tři: telefon nikdo nebere. Následoval dialog pro mě tak udivující, že jsem ani nestihla zvýšit hlas.
Já klidně: "To je telefon do České republiky a v České republice je teď právě noc."
Miss Shit nasupeně: "Tak přijď, až bude v České republice den."
Já naprosto bezradně: "Ale to zase bude v Austrálii noc."
A víte, co ta kráva udělala? Vzala vyplněný formulář, přeškubla ho, řekla mi: "Sorry," a začala obsluhovat dalšího klienta. Už se nehodlala s přičmoudlým inžou bez adresy a s falešným telefonním číslem vůbec bavit. Jen pancéřové sklo mezi námi mi zabránilo, abych po ní neskočila a nepřeškubla ji taky.
Musela jsem se jít ven zchladit. Což je jen slovní obrat, protože venku je skoro třicet stupňů. Pak jsem v tom tropickým parnu našla jinou banku a jinou ženskou, pro kterou nebyl nic problém. Dokonce ani úsměv. A hlavně po mně nechtěla zařídit, aby slunce svítilo současně na Čechy i na Austrálii.
Na celém extempóre mě i v tom vedru hřálo pouze to, že jsem se těšila, jak vám všechno budu žalovat.

Jak jsem si řízla ostudu v klubu
Kamarádi mě vzali na večeři do R. S. L. Club, což jsou po celé Austrálii kluby válečných veteránů, které si přivydělávají tím, že vaří. Dobře a levně. Trochu je podezřívám, že i to je zástěrka, jak nalákat lidi na něco jiného - hned za jídelnou jsou vždy hrací automaty. Ale tím, že to je jako klub pro členy, mají levnější licenci na alkohol, no prostě jsou v tom finty všelijaké. Ovšem hlavně a zásadně dodržují tradici památky padlých vojáků. Všude jsou nápisy LEST WE FORGET, věnce, medaile a jiné artefakty. A bacha, nijak to nezesměšňuju, protože Australanů padlo ve válkách děsivé množství (v první válce snad i nejvíc obětí v poměru k počtu obyvatel země). Inu, pro Anglii bylo vždy jednodušší nasadit do předních linií bojovníky z jakési své vzdálené provincie než riskovat svoje lidi. Tolik vysvětlení na úvod a už jsem v klubu s kamarády a večeříme. Je všední den, tj. žádný svátek, šest hodin a pět minut, tj, žádná zakulacená hodina a já se rozhodnu jít si k pultu pro zákusek. Zákusků je na několika patrech o délce asi dvou metrů mnoho druhů, takže tam poskakuju před sklem, ohýbám se ke spodním řadám, stoupám si na špičky, abych viděla na ty horní a studuju jednotlivé kousky. Do toho se ozývá hlášení, kterému nerozumím a tím pádem mu nevěnuju nižádnou pozornost a dál cvičím před pultem sladkostí. Když už vím přesně, který dortík chci, postrádám obsluhu, jenž by mi ho vydala. Je mi to divné, protože doteď tam byla ochotná a usměvavá paní. Bezradně se tedy otočím a představte si, co vidím: personál, hosté i moji kamarádi stojí v pozoru, je hrobové ticho, všichni se drží za srdce, jen moji kamarádi se drží za pusu. Kdo z nás obyčejných, navíc zahraničních smrtelníků mohl tušit, že bude vyhlášena minuta ticha?! Takže na stolech stydnou večeře a mně na zádech stydne pot. Ale ten pohled byl tak úžasně paradoxní, že se mi odněkud z vnitřností dral do krku můj obvyklý záchvat smíchu. Bylo mi jasné, že jestli se v tento okamžik i jen pousměju, skončím před popravčí četou za velezradu. Kousala jsem se do rtu a po minutě uctívání jsem prosila kamarády, ať nic neříkají, nijak se netváří, nejlépe ať ani nedýchají nebo že se neovládnu. Ale venku jsme se tomu pak smáli celý večer.

Tohle se může stát jen mně. Jít si pro ten zákusek o minutu jinak, je vše v pořádku. Ale to já ne, já si umím vybrat. Ovšem i vy musíte uznat, že jsem v tom nevinně. A když už tady na sebe práskám, ještě vám popíšu další můj výstřelek. Za ten si můžu sama a veškerá míra zodpovědnosti je na mých bedrech.

Jak jsem si kupovala letenky
Ve Flight Centre mě obsluhoval krásný kluk s modrýma očima, hlubokýma jako Mariánský příkop v Tichém oceánu. Živá reklama letecké společnosti. Taky jednou můžu mít štěstí, ne? Všechno jsme dohodli, kdy kam z Darwinu a za kolik, on vyplňoval letenku a ptal se, jestli má napsat Miss nebo Mrs. Já, jak jsem se topila v těch oceánských očích, tak jsem v ten moment nevěděla ani čí jsem, natož abych si vzpomněla, které slovíčko znamená slečna a které paní. Poloutonulá jsem se zmohla na odpověď: "Já nevím." Tichomořská kukadla zamrkala a rty pod nimi udiveně zašeptaly: "Ty nevíš, jestli seš vdaná nebo ne?" Vynořila jsem se nad hladinu, nabrala do plic trochu kyslíku a chtěla jsem vše obrátit v žert a říct, že to pro mě není důležité. Jenže jsem se zamotala do angličtiny a řekla, že to pro mě není zajímavé. V očním oceánu se vzedmula tsunami, která spláchla z obličeje profesionální nános, a oba jsme se chechtali tak, že se zastavovali chodci na ulici. Jestli čekáte happy end, čekáte marně. Zaplatila jsem letenky a vypadla.
Fotku kluka bohužel nemám, tak aspoň pro představu mapa hloubky Tichého oceánu. Ta nejmodřejší modrá, to je přesně vona. Ach jo.

A tak si tady žiju. A o tom ten život je a proto je tak fajn.