Z našeho života








Kecy povídkové



Jízda s trakařem

aneb kde tři tečky nestačí

           Hurá! Honza bere mě a Taťku do Las Vegas obřím náklaďákem - truckem. Vyjíždíme ze San Diega s nákladem vrat, se soumrakem a s upovídaným řidičem. "Vždycky jsem toužil řídit velký auta. V Československu jsem to zkoušel k tirákům, ale jezdil jsem jen po republice a časem jsem konečně pochopil, že s mým kádrovým profilem mě za hranice nikdy nepustí. Tak jsem musel fouknout. V Německu jsem měl zázemí, ale já chtěl do Ameriky. Amerika a trucky - to pro mě vždycky byly symboly svobody a volnosti...."
           Na silnici se provoz zpomaluje. Honza ladí policejní frekvenci. Je hlášena havárie. Posunujeme se v koloně až k místu nehody. Na každé straně silnice nabouranej truck, okolo rozházené zboží. Potom se provoz zrychlí a Honza mudruje: "Tady je rovina. Jeden musel zadřímnout. To je to nevyspání, únava...."
           Vjíždíme na váhu. Policejní zařízení po určitých úsecích silnice. Bohužel i s policajty. Po projetí se místo vytoužené zelené rozsvěcí červená a nápis, že máme jet ještě jednou. Honza uvažuje, že podle váhy v autě jsme na tom dobře, ale vypadá to na přetížený zadek. Zkouší podvozek vyslajdovat. Tentokrát nám váží každou nápravu zvlášť. Měl pravdu, jsme těžký na zadní nápravu a navíc policajt viděl, jak Honza posunoval podvozek. Máme červenou a zákaz pokračovat. Honza volá kolegu z firmy, která auto nakládala. Dvě hodiny čekáme, než přijede s dalším náklaďákem a s čímsi na překládání. To čímso je zpočátku stejně na houby, protože do naloženýho auta nejde použít. V překladu to znamená první bednu překládat ručně. No jasně, až vzadu byly naložený péra k těm všem vratům a bedny byly těžký jako kráva. Jako několik krav. Takže pár hovězího odebráno. Znovu na váhu. Zelená! Konečně! Zaplatit pokutu, rozloučit s policajtem, rozloučit s kolegou a nasedat.
           "Kde jsem skončil? Jo v Německu, přijali mě v autodílně. Musel jsem si koupit nářadí. To nejlevnější se mi rozlomilo při prvním použití. Taky jsem ty moderní auta vůbec neznal. U nás byly škodovky, moskviče a já tady chodil půl hodiny kolem sába, než jsem zjistil, jak se otvírá kapota...."
           Přejíždíme hranice Kalifornie a Nevady a Honzovi už se plní sen - berou ho Spojené státy. Je hluboká noc a Honza ve vysněné Americe pořizuje první truck na splátky. Asi jsem schrupla. Budím se, když Honza manažeruje dvacet trucků. "To bylo nejhorší období mýho života. Zodpovědnost za řidiče, za náklad, za auta, za havárky, za to že bude práce.... Odnášela to rodina, zdraví, nervy...."
           Vidíme záři světel nad Las Vegas a Honza je po těžkém rozvodu, po těžké havárce, vyhlašuje bankrot a začíná opět s tímhle jedním truckem. "Teď vydělám na živobytí, víc ne, ale mám čas na děcka. A tak jsem děsně hepy, že je všechno oukej...."
           Ve dvě v noci přijíždíme na místo vykládky. Couveme k vratům a odpojujeme přívěs, aby nás ráno při vykládce nebudili. Padáme s Taťkou do postele ve slípru a nad sebou na palandě ještě v polospánku slyším Honzovo: "Ráno můžete spát třeba do deseti. Náklad zpátky ještě nemáme."

          



Připadá mně, že jsem nezavřela oko, když slyším zvonění Honzova mobilu. To je zákazník a my přece nemáme zpáteční náklad. Spát jsem musela, je sedm hodin, ale ignorujeme s Taťkou hodiny i Honzu. Vstáváme až po desátém mobilovém zvonění, po Honzově puštění notebooku a připojení internetu přes satelit, po několika hovorech odkud, kam a za kolik a v kolik a kolik kilometrů a jak pojištění a že se ještě ozvou....
           Bez přívěsu přejíždíme do TRUCK STORE, zařízení pro truckaře. Chlapi utečou na záchod a do sprchy. Já čtyřikrát obkroužím všechny chodby, ale zařízení s panenkou nikde. Ptám se kohosi a dostávám odpověď, že musím do obchodu. Navíc dostávám úsměv. V bufetu jsem opět jediná ženská, ale úsměv je tu stejné platidlo. Obsluhující černoch se na mě zubí a podává kafe. Já se zubím na něj a podávám peníze. Za stálého zubení je odmítá. Takže si za stálého zubení beru kafe i pro Taťku a jdu ke stolku. Honza se směje: "Já ti neřek, že trakaři jsou jen chlapi nebo teplý ženský...."
           Rozhlížím se. Fakt! Ale i Honza vybočuje. Všichni ostatní mají panděro a dlouhé vlasy. "Copak panděro a vlasy! Horší je to, co nevidíš. Zlikvidovaný záda od stálého sezení, žaludek z hektolitrů kafe a metráků hamburgerů.... Já s tím bojuju cvičením. Jak vás vyhodím ve městě, jdu do džimu...."
           Jenže než nás vyhodí je skoro poledne. Taťka mu do té doby napočítal třicet dva hovorů. Ale už máme náklad :-). Ale jen do Fontany :-(. Taky mi pro jistotu píše propiskou na ruku jeho telefonní číslo, na které mu může zákazník volat zadarmo. Nejraděj by mi ho vytetoval, jen abychom se neztratili. Je zlatej.
           Máme sraz v sedm večer u kasína Tropicana. My jsme si do té doby s Taťkou prohlídli všechny novinky, pokoušeli štěstí i svoji trpělivost u automatů, sledovali lidi, show, neony.... Honza si zatím zacvičil, vysál auto, nabral plnou nádrž, což je tisíc litrů nafty, vyřídil další milión hovorů, dohodil některé náklady kolegům, kteří je mají blíž....
           Jsme přesní a po sedmé vyjíždíme pro prázdný přívěs. Do něj pak o kus dál necháváme naložit plastové lahve na džusy. Už jsem závozník. Umím točit klikou, když je potřeba přívěs zvednout nad zem nebo naopak. Jen směr si nepamatuju.
           V devět večer Honza potvrzuje převzetí nákladu a opouštíme město hazardu a hříchu. Vyhráli jsme prdlajs. Bohatší jsme jen o zážitky. Ale těch je! Odmítáme nabídku na nocleh v hotelu. Na hranicích Honza ukazuje papíry od nákladu zemědělské kontrole a jsme vpuštěni do Kalifornie. Váze se tentokrát smějeme, plastovky jsou jako pírko. A my jako to pírko frčíme v dál. Taťka unaveně padá na postel a já ho střídám na místě spolujezdce. Honza mlčí, což je u něho nezvyklý jev. K jeho umlčení se musela únava nadřít. Pouštíme kántry a já poeticky sleduju hvězdy, které tady v pustině svítí neskutečně zářivě, obrysy hor nasvícené měsícem, červenou stuhu světel aut před námi a bílou stuhu proti nám. Honza stužky sleduje nepoeticky. Blikne, když ho někdo předjíždí, a znamená to: "Jo, vím o tobě, klidně se zařaď." A předjíždějící, dřív něž hodí pravej blinkr, světelně poděkuje. A taky do proti světelná Ahoj kamarádům. A hlášení do radia a z radia, kde je problém nebo policajti....
           V noci, někdy o půl na mrtvo, zastavujeme u Barstow na parkovišti. Já stlačím Taťku tak, abychom se oba uložili na bok v jedné posteli stylem lžící v příborníku. Honza vyskakuje na pryčnu. Spát....

           Ráno je stejné - nesváteční. Ranní hygiena a ranní litr kafe, ranní desítky telefonátů a ranní kontrola nabídky na internetu, prohlídka pneumatik, brzd, nafty, nákladu, zahřát motor a start... Hlídat rojení policajtů, po ránu jsou nejčilejší. V Kalifornii je povolená rychlost pro náklaďáky jen 55 mil v hodině. Sledovat provoz před sebou, za sebou, vedle sebe, dávat bacha na radary.... jak to zpíval kdysi pan Vodička? Jenže nezpíval nic o tom, že stále nemáme náklad z Fontany do San Diega. Vlastně máme, Honza sehnal koření z Los Angeles, což je při cestě. Ale taky další dny se musí jezdit.
           Ve Fontáně vykládáme flanděry a v Los Angeles nakládáme mexické koření. Už si při točení klikou pamatuju i směr. Taky si přestávám v hlavě překládat Honzovu čenglish. Celý obrovský sklad úžasně voní a mně vůbec nevadí, že to Mexičanům tak dlouho trvá. S ostatními řidiči vařím kafe. Honza zatím sehnal cibuli z Quincy za tolik a tolik dolarů, podle mapy to je tolik kilometrů, ale musel by mít rífr, což je chlaďák, který nemá a nechce se mu přes hory, protože hlásí storm.
           Je pozdě odpoledne. Odjíždíme z L. A. a vlastně jako máme a přitom nemáme náklad na příště. Zato já mám novou závoznickou kvalifikaci. Sedím na místě spolujezdce, na kolenou mám nouťase a na internetu refrešuju loudy. Honza zatím houlduje na svých dvou founech a nechává mesidže broukrům. Našla jsem vánoční stromky ze Sakramenta. Prý je to dobrý, není to taková čípárna jak ta cibule a je to blíž. Mezitím drajvujeme v el ej v trafiku a ve volných chvílích čtu džouky z českýho webu. To je blázinec tenhle bussinec. Taťka jen kroutí hlavou a užasle opakuje: "Nou problém."
           Jedeme podél pobřeží. Vpravo se do ztemnělého Pacifiku odchází utopit rudé slunce. Úžasná scenérie, úžasné kýče!!! Jenže není čas na kochání. Honza zívá a nespouští unavené oči ze silnice, ze zrcátek, ze všech těch budíků na palubce. Jede po Americe a řídí obrovský náklaďák. "Amerika a trucky - to pro mě vždycky byly symboly svobody a volnosti...."

Pelda, listopad 2006
www.petrpetra.net