ZIMNÍ PRÁZDNINY V ČERVENCI A SRPNU

          Koncem června jsme se ve škole rozloučili před rozprchnutím se na zimní prázdniny. Uspořádali jsme den naruby, což vypadalo tak, že kluci vařili a my holky jsme jim do toho kibicovaly. Anglicky. Kluci znamená Luigi z Itálie, Luigiano z Brazílie a Paul z Jižní Koreje a chopili se svého úkolu opékání masa velmi statečně a pod heslem: "Hlavně když se nemusíme učit." Já jsem neprozřetelně učitelce svěřila, že si nejspíš prázdniny prodloužím cestováním a ona mě operativně naložila do auta, zavezla do prodejny učebnic a donutila utratit 50 AUD (slovy: padesát australských dolarů, česky: sakra dost peněz) za pět knížek psaných jednoduchou angličtinou, které musím přečíst a průběžně jí posílat maily, jak jsem daleko. Sáhla jsem nejdříve po knížce, která mě lákala nejvíc - můj oblíbený Jules Verne a jeho "Dvacet tisíc mil pod mořem." Jenže jsem ztroskotala už na názvu. V angličtině se jmenuje "20 000 leagues under the sea" a ke slovíčku league byla ve slovníku nabídka: liga nebo svaz. Zkrátka samé blbosti a já jsem opět propadla cizojazyčné depresi a vykašlala se na čtení. Až kamarád mi vysvětlil, že to taky může znamenat sáh. Do prkýnka, my tolik let žijeme v bludu, že kapitán Nemo plul pod mořem dvacet tisíc mil hluboko a nikdy nás nenapadlo, že to je úplná pitomost. Holt tak vypadá můj svět současných objevů. Už z první kapitoly jsem si vypsala dvě stránky nových slovíček a tím vše zatím skončilo. Ale přísahám sama sobě na holej, nepísirkovanej pupík, že budu pokračovat. Pouze nevím kdy. Toť úvodem.
          Neměla jsem úplnou představu, kam na prázdniny vyrazím, ale naprosto přesně jsem věděla světovou stranu - SEVER. Sever pro mě znamenal teplo. Jak jsem vyklepla kosu v Melbourne, už jsem psala, takže po napakování a rozloučení se strejdou jsem odletěla do Sydney. Tam jsem pobývala u kamarádů, kteří jsou v Austrálii desítky let a všichni se shodli na tom, že zde takovou zimu ještě nezažili. Za pravdu jim dávala i televize, která každý večer informovala, jak padají rekordy s nejnižší teplotou a v kterém předměstí Sydney ten den právě sněžilo, což pamětníci nepamatují. Z melbournské klendry jsem si přivezla kašel a tři noci jsem spala, lépe řečeno nespala, v sedě. Pak mi došla trpělivost a já jsem si došla do lékárny pro kapky. Jasně, že jsem nevěděla, jak se anglicky řekne kašel, ale jsem zvyklá improvizovat a lékárnici jsem pantomimicky předvedla poslední stádium tuberkulózy. Ihned pochopila, sáhla do regálu pro lahvičku a pantomimicky mi vysvětlila, že tohle zabírá i na chrapot. Bavila se celá lékárna, ale já konečně měla klidnou noc a hlavně jsem mohla druhý den jako zdravý člověk začít vyrážet na výpravy. Stihla jsem opět nafotit Operu a Harbour Bridge ze všech možných stran, úhlů a světelných podmínek, zažila jsem v Modrých horách na vyhlídce Lockleys Pylon déšť, slunce a nádhernou duhu a navíc jsme tam na cestě pro teréňáky urvali nárazník kamarádova neteréňáku, prochodila jsem bez koupání pláže od Maroubry, přes Coogee, Clovelly, Bronte až po známou Bondi a další neznámé mi ukázala kamarádka Rákoska, snažila jsem se proniknout do záludností angličtiny, ale stejně největší úspěch byl, když jsem se u kamarádů konečně naučila vysunout roletu na okně, žasla jsem nad mořskými útesy Národního parku Royal, v Parramatta parku jsem se dozvěděla, že parramatta znamená v domorodém jazyce místo, kde uléhají úhoři, v maríně Cronulla jsem vzpomínala na Alču, která tu chodila jachtat a trajektem jsem odtud přejela do Bundeena... ale to vše v zimní bundě, občas čepici a někdy by se i rukavice šikly. Když jsem poslala bráchovi svoji fotku z Modrých hor, podle oblečení inteligentně usoudil, že už jsem si zajistila požadované přerušení pobytu v Austrálii a odcestovala na jih do Antarktidy.
          I řekla jsem si: "Pelda, chce to víc na sever," a zakoupila výhodnou letenku na Gold Coast. Optimisticky jsem věnovala zimní bundu jako nepotřebnou kamarádce v Sydney, nasedla do letadla a hodinu se hřála nadějí na teplo. Naděje zmizela současně s vystoupením z letadla, kdy jsem se rozklepala, a rozplynula se vniveč v objetí čekajících kamarádů, kteří mě vítali slovy: "Ty si dovedeš vybrat! Takovou zimu tady nikdo z nás nepamatuje." Do prčic, ať mi někdo tvrdí bullshit o oteplování Země! Zalezla jsem pod teplou deku, v teplých teplákách a teplých ponožkách a pro větší naštvání mi ještě z Čech chodily maily a SMS, jaká tam jsou tropická vedra a barvité líčení, co provádí téměř čtyřicetistupňové teploty s mými známými. Jeden mail mě pobavil nejvíc - byl od kamarádky a spolucestovatelky po Rusku a Číně Aleny, která dojíždí za prací vlakem přes Pardubice. Vracela se odpoledne domů, čeká na peróně na zpožděný vlak a s další spoustou upocených cestujících se snaží přežít spalující žár odpoledního slunce. Do toho se ozve hlášení drážního rozhlasu: "Prosíme cestující, aby omluvili zpoždění vlaku, které bylo zapříčiněno sněhovou kalamitou." Jednoduše si někdo spletl nahrávku, což Alče způsobilo záchvat smíchu. Ovšem ne všichni cestující brali hlášení na lehkou váhu a prý se ozývaly věty jako: "Ještě si z nás dělají prdel." Takže to bylo v Čechách, zatímco já jsem ve slunné Austrálii mrzla. S kamarády jsme vařili klokaní guláš (abych se nevytahovala, vařila Helenka). Klokana přivezl kamarád, který ho zastřelil na svém opálovém claimu v Lightning Ridge, takže byla jistota, že není padlý od silnice. Po pravdě, trochu se mi eklovalo jíst australský národní symbol a navíc kamarádi provokativně nad kotlíkem citovali titul mé knihy Ahoj klokani, ale hlad je hlad a navíc Helenka výborná kuchařka. Dřív se klokani masově stříleli na maso do psích konzerv. Teprve v pozdních 80. letech začalo prosvítat, že je to nemastné maso s nízkým obsahem cholesterolu. Od té doby se klokan vypracoval na světovou lahůdku. Cpala jsem se horkým gulášem, abych se zahřála, ani studené pivo k tomu nechutnalo, a vedle sebe jsem měla zapnutý elektrický radiátor. A kluci vyprávěli, jak tady doma na Zlatém pobřeží, v ráji surfistů, důchodců a květinových dětí, dnes ráno škrábali jinovatku na autě.
          Logika nabízela jediné řešení: "Ještě víc na sever." Takže jsem nevděčně po pár dnech koupila letenky směr Darwin a čtyři hodiny seděla v letadlové klimatizaci oblečená v roláku, svetru a větrovce. Tyhle všechny vrstvy šly dolů hned po přistání, zůstalo tričko a už to nebylo jinak.
          Připojím pár útržkovitých zážitků z tropického Darwinu a po přebrání dvou giga nafocených snímků se vám vše pokusím přiblížit i obrázky (z nich je asi jedno giga krokodýlů). Ale mějte se mnou trpělivost, to chvíli zabere. Dnes jsem ráda, že se mi podařilo připojit na nezabezpečený bezdrátový internet darwinského letiště a můžu vám poslat tuhle zprávu. Doufám, že nezruším nějaké lety. A ochranka pak nezruší mě.

- Darwin leží v Severním teritoriu u Timorského moře. Jeho voda mi připadá teplejší než vzduch a to vzduch má třicet. Na každé pláži vás srdečně vítá informace, že smrtelně jedovaté medúzy jelly fish budou ve vodě od října do května určitě a od června do září možná. Byl červenec a úžasně modrá a teplá voda přebila varovné cedule. Koupala jsem se a jsem tady. A že jsem toho ve vodě nachodila! Moře je zde tak mělké, že než si člověk může zaplavat, urazí půlku cesty do Indonésie.
- V neděli 29. července se v Darwinu poblíž pláže Mindil konala každoroční BEER CAN REGATTA, nádherně praštěné závody plavidel postavených z pivních plechovek. Úkolem je samozřejmě projet startem a cílem a mezi bójkama, které jsou pár metrů od sebe v moři. Je to úkolem závodu, ale ne hlavním smyslem. Smyslem celého tohohle nesmyslu je pobavit se, sejít se, zasmát se. A to jsem celé odpoledne dělala i já, stojíc po kolena ve vodě, obcházejíc plavidla a fotíc o 100 péro. Fandila jsem při doplňkových soutěžích jako třeba házení vietnamkou (tedy botou) nebo při přetahované, vrtěla jsem se, když hrála darwinská kapela, okukovala jsem stánky se zbožím všeho možného. Neodpustila jsem si taky vyfocení pověstných darwinských západů slunce a jihla jsem nad tím, že z úplně stejného místa jsem fotila úplně stejný kýč před pěti a půl roky, kdy jsem se loučila s Bráchou a Petrou. A tehdy mě ani v největší opilosti nenapadlo, že se sem někdy vrátím. Přestala jsem jihnout, když jsem po tmě hodinu sháněla taxíka, abych se dostala do kempu, kde na mě čekal zbytek výpravy. Celý zbytek mě potom taky řádně sprdnul.
- Darwin byl dvakrát téměř zcela zničen. Na Štědrý den večer roku 1974 do města vtrhl cyklon Tracy a zlikvidoval 60 % domů. Kamarád Máňa z konce mé knihy tu tou dobou žil a vypravoval mi, že jako Češi slavili Vánoce samozřejmě už na Štědrý den a trochu to přepískli s alkoholem. Ráno na Boží hod vstali s bolením hlavy a při vykouknutí z okna zjistili, že jsou jediný stojící dům v okolí. Dost drsná kocovina. Ale poprvé šlo Darwinu o krk ke konci druhé světové války, kdy jej mnohokrát bombardovali Japonci. A proto se o tom zmiňuju. V té době bylo rychle na obranu města vybudováno několik letišť v okolí. Nyní oficiálně slouží jako historické památky a neoficiálně jako dobrá kempoviště pro nemajetné turisty, kteří touží ušetřit za kemp. Jen kolíky pro stan se do ranveje zatloukají blbě.
- Poblíž Darwinu jsou krokodýlí farmy a jiné atrakce s těmito prehistorickými plazy. Je to skvělá příležitost k jejich prostudování. Mohu dosvědčit, že pokud krokodýla potkáte v divočině, rozhodně nebudete mít čas ani chuť ho studovat. Ostatní vám popíšu u fotek.


- Nedaleko od Darwinu jsou teplé prameny. Jedny se jmenují Howard Springs, voda je nevhodná ke koupání, ale tolik obrovských želv a baramund na husto ve vodě se jinde nevidí. Další jsou Berry Springs, úžasně čistá a teplá voda, masáž z vodopádu, okolo tropická džungle s větvemi až do vody. Vše vhodné ke koupání a jako bonus varování o výskytu krokodýlů. Vesele jsem se tomu smála, ale když jsme se sem vrátili z návštěvy krokodýlí farmy nebo z výletu lodí po Adelaide River, kde bylo hlavním pořadem lákání divokých krokodýlů na maso, pro které si museli vyskočit a panáčkovat, to už jsem se varování tak vesele nesmála. Ale abychom se nekoupali, tak zlé to nebylo. Jen jsme na sebe ve vodě pokřikovali: "Sedíš na kamenu nebo na krokodýlovi?" a kdejaký kořen či plavající větev nám připomínal krokodýlí hlavu nebo ocas.
- O krokodýlech dostatečně poučuju v knížce, takže jen v rychlosti: Austrálie se může pochlubit dvěma druhy krokodýlů. Krokodýl mořský (Crocodylus porosus), kterému se v Austrálii důvěrně říká slanovodní - saltie (od saltwater crocodile), což jsou několikametroví klackové. Většinou se vyskytují ve slané mořské vodě na sever od Austrálie ovšem klidně mohou žít i ve sladké vodě, a rádi a často se ústím řek vydávají za potravou třeba až 300 kilometrů do vnitrozemí. Druhý je krokodýl sladkovodní, odborně krokodýl Johnstonův (Crocodylus johnstoni), důvěrně se tituluje freshie (freshwater crocodile). Australský endemit a se svoji délkou něco přes metr vypadá vcelku kamarádsky. Má protáhlejší čumák a podle informací loví kořist tak do velikosti psa a člověka nenapadá. Snad. Nesmíte plavat čubičku.
- Tato zvířata jsou radostí tropů, ale když nebudete takový idiot jako já a Brácha a nepolezete k vodě, žádné nebezpečí vám nehrozí. Čeho se v tropech nezbavíte, i když nepolezete vůbec nikam, jsou komáři. Krvežíznivé bestie, schopné zákeřně číhat v záhybech stanu dokud neusnete a pak vás vysát dokonaleji než finanční úřad. V Howard Springs se sice nedalo koupat, ale byla zde zdarma venkovní plynová barbeque a tak jsme se rozhodli uvařit. Nevěděla jsem, jestli mám dřív míchat polívku, plácat komáry, kopat somrující ibisy nebo odhánět mouchy a zvědavé Australany, kterým vrtalo hlavou, co tak složitého vyrábíme. Myslela jsem si, že nikdy nic horšího nemohu zažít. Potvrdilo se přísloví Nikdy neříkej nikdy. V nádherném místě Lee Point, s nádhernou pláží, s nádherným okolím přišlo to nejhorší - sand flies - písečné mouchy. Žíznivé a zákeřné stejně jako komáři, jenže prťavé, neviditelné a co hůř, schopné protáhnout se i sebehustší sítí. Není proti nim obrany. Jen útěk. Takto jsme zbaběle prchali i z několika dalších nádherných míst.
- Představte si, že jsem potkala hada ze strany 195 mé knížky! Když jsme tu byli s Bráchou, při cestě tropickým pralesem od Howard Springs jsme ve vodě viděli hada. A tak jsem tentokrát na stejný průzkum vyrazila opět. Sama. Ostatní ještě kvedlali jídlo a plácali komáry. Celou cestu jsem měla zapnutý foťák a téměř u místa jako minule, jen ne ve vodě ale na suchu, na mě koukal had. Já na něj moc nekoukala a hned jsem fotila. Jenže předtím jsem snímala nějaké pitomé motýly, kterých bylo v lese tisíce a foťák byl nastaven na makro. Zblble najednou nevěděl, jak zaostřit na hada a než jsme se domluvili, stihla jsem vyfotit jen ocas. Fotka nic moc, ale stejně vám ji do zvěřince přidám. Podle odborné knihy to mohl být Desert death adder - jedovatý a nebezpečný, nebo Orange naped snake - jedovatý ale ne nebezpečný. Nevím, co si pod tím mám představit. Pokud někomu k identifikaci stačí ocas, prosím o pomoc. Brácha sorry, fakt jsem ti ho chtěla vyfotit, ale už se neukázal, přestože jsem do jeho skrýše šťourala suchou palmovou ratolestí (dodatečně mi došlo, že už jsem ujetá na plazy jako ty a jestli je vůbec možné tuto úchylku zdědit po mladším sourozenci).
- Dále do vnitrozemí asi 150 km od Darwinu je Národní pak Kakadu. To nejkrásnější a nejunikátnější, co zatím z Austrálie znám. Plný zvěře, ptactva, různorodých území, mokřadů a možností koupání. Ovšem ve společnosti krokodýlů. Kakadu National Park je zapsán v seznamu UNESCO jako tropický říční systém, název parku pochází z domorodého výrazu ‚gagadju', což znamená kontrasty. Oblast je velká 20 000 čtverečních kilometrů a je unikátem z hlediska zvířat i rostlin. A také člověka. Austrálci žijí na tomto území už asi padesát tisíc let a zanechali tu na skalních stěnách tisíce maleb. Je ojedinělé i to, že Kakadu je zapsán v seznamu UNESCO ze dvou důvodů - přírodního i kulturního. A další, co mě v parku osobně udivuje - třetina rangerů jsou Aboriginci, chytří, vzdělaní, pracovití, na rozdíl ode mě anglicky mluvící. Kmen na tomto teritoriu si totiž zakázal konzumaci alkoholu. Dřív byla omezena pro všechny původní obyvatele, pak se do toho vložili ochránci lidských práv, zákon byl zrušen a podle toho to většinou vypadá. Ale o tom jindy.
- Ve stejné vzdálenosti od Darwinu ale na druhou stranu od Stuart Highway je Národní park Litchfield, úžasný přírodní aquapark. s vodopády, skalními útvary, tropickou zelení a koupačkou bez krokoušů. Oba parky jsem dost popsala v knize a zatím se naštěstí nezměnily, tak s tím tady nebudu otravovat. Tentokrát stejně bude dobrodružství omezeno, protože jsme zde v suché sezóně a není předpoklad, že se nám během bouřky stane z auta hausbót. Jó to minule jsme měli nahnáno.
- Pokud přejíždíte z Kakadu do Litchfieldu nebo naopak, jedete městečkem Batchelor. Upravené, čisté a typicky australské. Proto v šoku dupnete na brzdy, když se vám vedle silnice zjeví přízrak hradu Karlštejn. Okamžitě přemýšlíte, jestli ty žampióny k obědu mohly mít halucinogenní účinky. Po přečtení vysvětlujících cedulí šok odchází, ale údiv zůstává. Důkazy, jak zde bylo smutno Čechům v minulém století, pošlu obrazem.

          Od sluníčka mám spálený nos a od komárů a písečných muchniček poštípaný celý zbytek těla. Ale co naplat - tropy miluju a nepřestanu milovat.
          To je zatím průběh mé prázdninové ON THE ROAD, ale ani zdaleka konec. Kvůli vízovému opruzu musím na konci srpna přerušit pobyt v Austrálii a odletět, abych směla zase přiletět. Podmínka úředníků. Je to jako v životě - odjíždíme, abychom se mohli vrátit. Musím najít v okolí australského kontinentu kompromis mezi cenou a teplotou. Nejlevnější je Nový Zéland, ovšem tam se teď jezdí lyžovat. Zamítnuto v prvním kole. Další možnost je Papua - Nová Guinea, kde má někde u stromových lidí základnu můj kamarád a vydavatel Petr Jahoda. Jsou tam kromě Petra taky lidojedi a malárie. Ale teplo. Takže se nechte překvapit, odkud bude další zpráva. Doufám, že ne z kotlíku nějakého Papuánce.
          Všechny svoje kamarády, čtenáře, příznivce i nepříznivce zdraví
Marta toho času z Krokodýlova

PS. V Americe žije krokodýlí příbuzný - aligátor. Tím pádem teď máme při telefonních hovorech s Bráchou novou znělku na rozloučenou. Já jemu říkám: "See you later, aligator," a on mně: "After while, crocodile." Při kloudné anglické výslovnosti se to dokonce rýmuje.