Snímky s asistencí policie

Při cestě z knihovny jsem v nedalekém parku fotila západ slunce nad Melbourne. Úúúúžasný výhled. A v noci to musí být ještě aspoň o dvě ú úžasnější. Pro mě není od myšlenky daleko k činu, večer jsem popadla stativ a foťák a valila na vyhlídnutou lokalitu. Záhy se dostavil problém. Od Bráchy mám takový ministativ, vysoký asi 15 cenťáků a je vždy nutno jej na něco postavit. Vždy taky bylo na co. Ne tak v tomhle parku. Pár laviček tam stálo, ale stálo tak blbě, že ve výhledu vadilo dětské hřiště, veřejné záchodky a jiné nefotogenické blbosti. Odpaďáky jsem neobjevila a zkrátka vůbec nic vhodného. Nezbývalo než sklonit hlavu i tělo a vzít zavděk betonovým chodníčkem. Moje činnost tedy představovala vždy položit foťák na pevnou plochu a abych viděla na displeji, co vůbec fotím, musela jsem si k němu lehnout. No, bylo sucho, nemrzlo, na sobě jsem měla staré rifle, nou problém. V jednu chvíli jsem zahlédla paní se psem, jak jde směrem ke mně, a pak se otáčí a vrací. Myslela jsem si: "Je hodná, nechce mi kazit záběr," a dál jsem pokračovala ve svých prostocvicích leh - vztyk. Noční fotky jsou těžký, protože se špatně odhaduje, co vlastně vyfotíte. Takže to znamená pokaždé vstát a zkontrolovat výsledek (chvála digitálu) a zase provést další pokus a doufat, že ta věž tam tentokrát bude i se špičkou nebo že ta blbá větev tam naopak nebude a není třeba ji uřezat. Asi po deseti minutách jsem viděla přijíždět policejní auto. Inu, napadlo mě, že by se mi modrý maják do záběru vcelku hodil a i tak hříšná myšlenka se v mém mozku zrodila, co kdybych pány policajty poprosila. To by byl efekt lepší než to ruské kolo, které jsem nasnímala v noci u řeky. Jenže když jsem zpozorovala, že vystoupivší uniformy zamířily ke mně, od myšlenky jsem okamžitě upustila. Dva vcelku pohlední, na Australany výjimečně pohlední mladíci ke mně přistoupili. Každý z jedné strany a každý měl ruku na pouzdru s kvérem. Otázali se, co tam dělám. Na pochopení otázky moje angličtina stačila, na odpověď už ne i proto, že mi hrůzou selhal hlas. Ukázala jsem na foťák, pak na stativ, pak jsem názorně předvedla svoji tělocvičnou sestavu a nakonec nafocené snímky (chvála digitálu podruhé a nastotisíckrát). Chlapi sundali ruce z pouzder svých mašinganů, začali se plácat do stehen a chechtali se tak, že possumové padali se stromů. Mezi záchvaty mi vyprávěli, jak jim volala nějaká ženská, která tady chodí venčit psa, že je v parku někdo tak zhulenej, že nemůže stát na nohách, vždycky se postaví a zase spadne. Smála jsem se taky, ale docela křečovitě. Uniformovaní fešáci mi popřáli hezký večer a řekli, ať klidně fotím dál. To už se mi rozvázal hrůzou zauzlovaný jazyk, a odpovídám, že mi tak šejkrujou ruce, že bych mohla leda tak solit polívku. Smáli se ještě cestou k autu, do kterého vzápětí usedli a odjeli stíhat další zločince.
Já jsem byla za prožitý děs odměněna ještě fotkou possuma, který seděl na větvi jako přikovaný. Asi taky v němé hrůze před muži zákona. Když jsem blejskala do koruny stromu, doufala jsem, že mě místní policie už zná dostatečně dobře a nebudou si myslet, že hodlám sestřelit letadlo.

Připomnělo mi to zážitek ondy z města. Chtěla jsem vyfotit starý hotel, ale potřebovala jsem něco v popředí. A jediné použitelné popředí byly stromy na zahradě parlamentu. No přečetla jsem si ceduli, že se tam nemá chodit. Natolik anglicky umím a navíc to tam mají pro negramoty a blbce nakreslené. Ale co bych pro záběr neudělala. Hrdinně jsem vstoupila do zahrady a fotila přes větve krásné průčelí starého hotelu Windsor. Na periferní vidění jsem za sebou zpozorovala dva hromotluky v černých uniformách, ale stále statečná jsem dofotila. Teprve potom jsem se otočila a teprve potom mě veškerá hrdinnost přešla. Ovšem hromotlucká ochranka ke mně přistoupila s úsměvem, sdělili mi to, co jsem si už dávno předtím přečetla na bráně, a zeptali se, jestli mám všechno vyfocené nebo ještě budu pokračovat. Kdybych řekla, že chci ještě fotit, nechali by mě a jen by mi dělali stín. Jenže to už jsem měla v kalhotách, srazila jsem paty a s úsměvem vysvětlila, že mám úplně všechno vyfocené a děkuji za asistenci. A oni mě s úsměvem doprovodili k východu a popřáli, ať se mi v Austrálii líbí.
A vo tom to tady je. Lidi jsou lidi. I když na sobě mají uniformu a kolťák za pasem.