Na ukázku města, ve kterém dočasně bydlím, posílám pár fotek. Melbourne má přes tři milióny obyvatel a je to vzkvétající velkoměsto. Se Sydney se stále hádá, které z nich je víc vzkvétající. Já zatím nemohu posoudit. Znám jen Melbourne, ale zato už téměř kámen po kameni. Abych se ulila strejdově výuce angličtiny, každou sobotu vyrážím na průzkum města a každou neděli na průzkum okolí. Město leží v ústí řeky Yarry a jelikož je na jihu Austrálie, je tady docela kosa (na jihu je tady zima, všechno je postavené na hlavu). Nejpřekvapivější jsou změny teploty. Že je jeden den přes 30 oC a druhý den sotva dvacet, to už jsem pochopila, ale že se teplota změní během noci, to jsem si ještě nezvykla. Na výlety si tady musíte vzít plavky, tričko, kožich a čepici. Za chvíli prý přibudou i rukavice. Já usínám v lehké košilce a na dosah ruky mám připravený svetr a teplé ponožky. Jo, tady člověk za jeden den zažije všechna čtyři roční období.

Ke škole:
Většina spolužáků jsou asiaté, převážně z Jižní Koreje. Po měsíci mého intenzivního studia se dostavují první výsledky - už poznám, kdy se spolužáci baví anglicky a kdy korejsky. Z ostatních je tam jedna Francouzska, Polka a Italka. A já. Ale všichni jsou hrozně kamarádští, nechávají mě opisovat domácí úkoly a je docela sranda. I díky skvělé učitelce. Jsem jediná teta, která má papírový slovník. Všichni mají elektronické kapesní překladače, takže vyhledání slovíčka je otázka vteřiny, kdežto já šustím papírem deset minut. Mnohdy to kamarádi nervově nevydrží a ukazují mi slovíčko na jejich displeji. Je fajn, že třeba u nepravidelného slovesa hned vidím všechny tři tvary, ale pro překlad do češtiny mně je jejich přepis v obrázkovém písmu platný jako mrtvýmu goratexové pohorky. Já jsem si říkala: "Pelda, podívej se na ty chudáky, který se museli učit i písmena!" To jako abych si dodala odvahy. Jenže většinou se to učili už na základní škole a taky tady jsou dost dlouho. Už jsme byli i na školním výletě v Národní galerii. Bohužel výlet byl součástí výuky, takže jsme museli obrazy popisovat, určovat barvy, pocity... Náladu mi nespravila ani následná hromadná návštěva indické restaurace, kde jsem si mohla vybrat mezi názvy anglickými a indickými Hádejte, co jsem si dala. Jojo, kuře to jistilo.
Posílám fotky z výletu. Obraz zadumaného mořského zálivu je zajímavý tím, že to je místo, kde za pár let vyrostl náš rival tj. Sydney. Jéžiši, jak už mluvím jako Mel-buran.
Všichni se tam na severní polokouli opatrujte
Marta z Klokanova

Posílám fotky australského zvěřince, abyste měli představu, mezi čím tu žiju. Pravda, téměř žádný z mých fotomodelů ve městě nepotkáte, ale pilně za nimi vyjíždím každý víkend do terénu.

Fotogalerie australského zvěřince.... zobrazit detail

Taky posílám pár fotek z Muzea imigrantů. Informace byly o každé národnosti vždy v angličtině i v rodném jazyce. Bohužel poslední část textu na druhé fotce byla psána žlutě na bílém podkladě, a tím pádem není z fotografie čitelná. Proto jsem ji pro vás opsala:
Jedním z málo známých českých imigrantů byli Leopold Cimrman se svojí chotí. Přišli do této části Austrálie v době zlaté horečky krátce po roce 1851. Statistiky je mezi Čechy nepodchycují, neboť měli zemi svého narození uvedeno Rakousko-Uhersko. Leopold Cimrman se pokoušel nalézt zlato jako mnoho jiných dobrodruhů v té době. Jeho žena trpělivě snášela útrapy života v neznámé a řídce osídlené zemi. Před narozením dítěte se uchýlili do tehdy vzkvétajícího města Melbourne. Po strastiplné jízdě na voze paní Cimrmanová porodila dříve a manželé ještě neměli pro svého potomka připravené jméno. Když jej otec křtil vodou z řeky, jak bylo tehdy zvykem, ptal se kolemjdoucích, kterak se řeka jmenuje. Dostal odpověď: "Yarra." I pokřtili manželé Cimrmanovi svého prvorozeného syna Jara, z čehož postupem doby vzniklo počeštěné Jára. Nalézt zlato se jim nepodařilo a podle dochovaných zpráv odešli posléze do úrodných oblastí řeky Murrey. Živili se zemědělstvím tak, jak byli z domova zvyklí. Zde jim k synkovi také přibyla dcera Mary, zvaná Maruška.

Fotogalerie z Muzea imigrantů.... zobrazit detail

Moje osobní poznámka k textu - měl by být výstrahou pro mého Bráchu a Petru, kteří stále nemají připravené jméno pro svoji holčičku. Doufám aspoň, že řeka, která protéká San Diegem, se jmenuje nějak rozumně.

Pelda musela jet do až Melbourne, aby se dostala na koncert českého Olympicu. Bylo to super a opivnění Češi vytvořili skvělou, bezprostřední atmosféru. Ke konci tančil i pan velvyslanec. Koncert byl v nové budově v centru Melbourne naproti nádraží Flinders Street Station. Celý komplex je moderní a kontroverzní dílo. Mně se líbil. Je slepen z nepravidelných jakoby kvádrů, část je zvenku obložena kameny z různých oblastí Austrálie, část je skleněno-kovová konstrukce. V jednom šišatým kvádru je krásná koncertní hala, na který mě uchvátilo nejvíc to, že má stěnu za jevištěm prosklenou, takže je vidět nejen vystupující umělce, ale i osvětlenou řeku Yarra.
Na koncertě bylo i pár Australanů a byli naším rockem nadšeni. Povídala jsem si s vedle sedící Australankou a omlouvala jsem se jí za svoji hroznou English. A ona mně povídá: "To je v pořádku. Já taky neumím česky." Připadá mně to geniálně logické. Ovšem houby platné.

Dnes jsem se byla protekčně nahlásit do kurzů angličtiny. A zrovna do tří. Paní se nejdřív ptala, do jakého chci, takže jsem jí odpověděla otázkou, zda mají kurzy pro "absolutely demented". Usmívala se. S její pomocí jsem vyplnila přihlášku, ale nevěděla jsem datum. Zdvořile říkám, že mám dovolenou a proto si nejsem jistá, jaký je den. A pak jsem místo 5.3. vysmahla 5.4. To už se smála nahlas, že nevím ani měsíc. Rok jsem napsala dobře. Ve středu začínám v kurzu psaní a čtení pro imigranty. Imigrant nejsem, ale na paní zabralo ukázání mojí knížky a hlavně strejdova výřečnost. Ve volných dnech budeme společně se strejdou chodit na universitu třetího věku. A netlemte se, jo! Vybrali jsme si témata historie Číny, historie jazzu a něco o původních obyvatelích Austrálie.
V sobotu vyrážíme na Josefovskou zábavu. Strejda je na organizovaní úplně geniální. Taky vaří. Uklízí státní pan Noel, takže na mě už nic nezbývá. Mám předškolní klid. Zatím aspoň nutím strejdu, aby na mě mluvil anglicky. Je jedinej Australan, kterýmu rozumím.
Stále mi dělá problém přejít ulici. Vždycky zapomenu, že auta jezdí vlevo. Na tramvaj čekám na druhé straně a po chodníku se všem motám v protisměru.

Zdraví a líbá vás zatím nepřefiknutá (tedy od auta)
Pelda

Ahoj všichni,
až budete číst tyto řádky, už nebudu mezi vámi... ne nebojte, nehodlám sejít ze světa, jenom z Čech. Odlétám do své milované Austrálie. Nevím, co tam budu dělat, jak tam budu dlouho, za co tam budu žít, nevím nic. Vše budu řešit na místě. To místo je u strejdy v Melbourne, který mi píše nádherné dopisy s větami jako: "Už tu nebudu sám! Hurá!" nebo "Konečně se budu mít zase o koho starat!" a dopisy končí "Hergot, já se těším!" Chlapské věty, které potěší ženské srdce, přestože je chlapovi 89 roků a je to příbuzný. A taky mi píše básničky. Tu poslední přilepuju za text. Přečtěte a uznejte, já tam musím!
Omlouvám se, že jsem se s nikým nerozloučila. Poslední dobou bylo na mě těch loučení moc a já už nemám sílu říkat Nashledanou, když tuším, že v mnoha případech by správně mělo být Sbohem.
Tak mi držte pěstě a pokud chcete mimo to držení pro mě něco udělat, kupujte si knížku, nuťte k její koupi své známé i neznámé. Stále ještě mám v těch štůsech knih taky štůs peněz. Ukázku najdete v Kecech knižních, recenze jako argumenty pro své přesvědčováni zase v sekci Kde nás pomlouvali. Díky moc!
Budu se snažit tady průběžně informovat, jak se mi daří/nedaří a stýská/stýská.
Po návratu se na vás na všechny moc těším a zatím alespoň virtuální pusu a zalomení palce
Pelda

7. ledna 2007

Člověk někdy pojem času ztrácí
tak jako vy v té novoroční gratulaci.
Ta naděj na shledání - zdá se -
že bledne, v niveč rozplývá se.

Pro vás čas nic neznamená
hlavně že je pořád změna.
Po Africe Rusko, Mexiko a Čína
čtyři země, každá zcela jiná.

Vy mě, Marto, k optimismu vyzýváte
zatím co tu Austrálii rok a půl už odkládáte.
Řekněte mi: Nač mi energie třeba?
Zapnout televizi? Ukrojit si chleba?

Přiznávám, že lichotí mi velmi,
věříte-li, že jsem nesmrtelný.
Antarktidě napřed šanci dejte
s Austrálií vůbec nespěchejte.

Uluru, též nesmrtelný, ten si na vás počká.
Dokonce ten podepsaný věří, že se dočká.
A teď přijde jenom tečka.

                                                  Ante