O zemi, kde včera již přestalo existovat, zítra ještě nezačalo existovat a dnešek stojí za prd

LIDÉ
Prostí lidé byli milí, usměvaví, ochotní. Pokud nebyli v uniformě nebo neměli nějakou významnou funkci, třeba uklízečky WC. V ten okamžik se z nich stávají despotové a jejich největším potěšením je kohokoliv za cokoliv sprdnout. Stejně tak probíhalo prosazování naší volné jízdenky, kdy jsme od nádražní uniformy vždy slyšely: "Něznáju. Něvazmožno. Něpanimáju...," a podobná milá slovíčka. Až náš zvýšený hlas a neoblomnost je donutily sáhnout do přilehlého šanonu a zjistit, že Vazmóžno.
Těžko si lze představit, jak přežívají lidé na Sibiři, v oblastech kde není práce, ale zato je zde dvanáct měsíců zima. Například do oblasti ostrova Olchon byla elektrika zavedena letos na jaře. Spaly jsme v klasické dřevěnce, jedly uzené omuly a bylo to poetické. Do doby, než dřevěnka zachumelí až po komín a Bajkal zamrzne. Podpora v nezaměstnanosti do odlehlých částí Ruska nedorazí. Když zjistili, jak dvě ženské cestujeme, říkali nám obdivně: "Vy molodci!" Já si myslím, že chlapíci jsou oni.
Naopak v Moskvě jsme potkávaly limuzíny jako v amerických velkoměstech a jejich majitele oblečené v hadrech od Versageho. Jenže to jsou jiní lidé. Sami sobě říkají "nóvije Rusi". Ti se pohybují ve světě magafinancí a megakšeftů. Ne jako každý, od koho jsme něco potřebovaly my a on nám s úsměvem napálkoval takovou cenu, že se nám protáčely nejen oči, ale i účet. Obrat turistu je pro Rusa prestižní záležitostí.
Všude jsme potkávaly krásné ženy, nalíčené, skvěle oblečené. Přestože přes den dělají třeba i mužskou práci, nelitují námahy se potom vyfiknout. A my se ptaly: "Pro koho? Přece ne pro ty tvory se skelným pohledem, vodkovou svatozáří a cigárem v ruce?!" Dostaly jsme překvapivou a přece tak prostou odpověď: "Pro sebe! Pro svoji radost! Pro svoje potěšení!" A my jsme si říkaly, jestli nám tady něco neuniklo a zda doma v každodenním shonu na cosi nezapomínáme.
PŘÍRODA
ÚŽASNÁ a možná poslední volná a nespoutaná, bez invaze turistického průmyslu.
Bajkal - nejhlubší jezero světa 1 637 m, dlouhé jako z Aše do Košic, zadržuje téměř dvacet procent celosvětových zásob sladké vody. Je to přibližně tolik jako ve všech pěti velkých kanadských jezerech dohromady. Když jsem k němu poprvé přistoupila v obci Sljudjanka a šlapala na břehu ve smetišti skla a plastů, zalkala jsem: "Bajkale, jsi krásný! Ale máš smůlu, že jsi v Rusku." Poté, co jsme projely starou trasou Transsibu, kde jsou skály a divoké břehy jen občas přerušené dřevěnou chaloupkou a následně, když jsme se z Irkutska po mnohahodinové jízdě dostaly na starý šamanský ostrov Olchon, tehdy už jsem k Bajkalu promlouvala jinak: "Ne! Ty máš ŠTĚSTÍ, že jsi v Rusku." Nádherou se totiž vyrovná každému kanadskému jezeru nebo jezerům v USA, ale na rozdíl od nich tu nejsou zákazy, příkazy, všude národní parky, kempy, MacDonaldy a vlastně ani turisti. Pravá, nepančovaná divočina.
A tak to bylo celou cestu, jakmile koleje opustily civilizaci, nastoupily hluboké lesy tajgy, mokřady a louky s barevnými koberci květin. Z Jaroslavli jsme jely do Moskvy celý den osobákem, abychom si vychutnaly poslední kilometry magistrály, a trápily jsme foťák záběry fialových ploch rozkvetlé vrbovky. Záběry, kterými se Kanada chlubí na každé druhé pohlednici. Tady jsou běžné a nikdo si jich nevšímá. Nemůže si jich všímat, nemá čas, musí se starat o to, co bude jíst. Důkazem byly zplundrované továrny postavené za socialismu, teď se mračící vymlácenými okny a plné vrásek rezavějících konstrukcí.
NÁZORY
Potkávaly jsme lidi, kteří nám s radostí sdělovali: "Já jsem u vás byl... Já tam byla tři roky s manželem... Já jsem se narodila v Praze." Pro sebe jsme jim říkaly manželka okupanta, dcera okupanta. Ale byli na nás vždy příjemní a nemělo cenu rozdmychávat staré vášně, navíc, když z nás pěšáků je tehdy stejně nikdo nemohl ovlivnit. Jednou jsem musela vyslechnout: "Dřív jsme my pomáhali celému světu a teď nám nikdo nepomůže." Ovšem většinou jsme si s lidmi poplakali na rameni, že jsme na stejné lodi, kterou politikové ve funkci dravých kapitánů ženou kamsi.

MĚSTA A HISTORIE
V každém městě jsou nejkrásnější pravoslavné kostely, a ne jak u nás supermarkety. Nejsilnější zážitek jsme měly v Jekatěrinburgu (Sverdlovsk) v chrámu Na krvi. Byl postaven nedávno na místě, kde bylo 17. července 1918 postříleno všech sedm členů carské rodiny Romanovců, aby se jich nezmocnily blížící se československé legie. Vnitřek chrámu je proveden v kombinaci bílé a zlaté a posvátnost tohoto místa by se dala nahmatat. Přispívají k tomu i ruští návštěvníci, kteří se zde pohybují s úctou a mnohdy se slzami.
Moskva je nádherné a impozantní velkoměsto. Nás mnohem víc oslovila nedaleká Jaroslavl, kde bylo nepočítaně chrámů, široké bulváry, krásná promenáda na břehu řeky Volhy s besídkami pro odpočinek a hlavně - to město mělo poklidnou a usměvavou atmosféru.
V každém městě je minimálně jedna socha Lenina. V Ulan-Ude dokonce jeho největší hlava. Bronzová. Paneláky ve městech jsou takové, jaké si pamětníci mohou vybavit ze Semanína.
POČASÍ
Při rozloze území, které jsme projely, nelze charakteristiku počasí zevšeobecnit. Můžu napsat jen to, co jsme zažily my. A to dokážu jedním slovem - VEDRO.
Před odjezdem jsem pakovala s heslem: "Pelda, jedeš na Sibiř!" Takže jsem do batohu přihazovala svetry, roláky... a dokonce i přikoupila moirovou vložku do spacáku. Díky tomu měly naše batohy 20 kg a byly plné věcí, které jsme vůbec nepotřebovaly. Na horách okolo Bajkalu byl vidět sníh, ale dole bylo 30 ^oC. Ve městech jsme se škvařily ve vlastním potu a já si myslela: "Až mně někdo řekne zima jako v Rusku, tak ho pošlu někam." Ovšem Sibiř má největší teplotní rozdíly na Zemi mezi zimou a létem, např. v Olekminsku je -60 a +45.
CESTY
Když jsme z Číny vjížděly do Ruska v autě čínských pašeráků a zuby nám cvakaly na výmolech, myslely jsme si, že jedeme nějakou tajnou polní cestou. Jak jinak, s pašerákama, že jo? Druhý den jsme za světla zjistily svůj omyl, byla to hlavní přístupová cesta do města Zabajkalsk. A takové jsou prý všechny. Sedmihodinová jízda z Irkutska rozhrkaným autobusem na Olchon nám to potvrdila. I když na hlavních tazích jsou asfaltové silnice a podle toho jak hodně je hlavní se odvíjí frekvence děr, výmolů a jiných obveselení pro řidiče.
My jsme naštěstí víc jezdily vlakem a to nemělo chybu. V každém vagóně je samovarný kotel se stále vařící vodou, takže zalít kafe, čaj, instantní polévku není problém. Jízda je pohodlná a světe div se, oprava - České dráhy divte se, v Rusku se jezdilo na čas. Já jsem s profesionální škodolibostí sledovala informační tabule nejen o našem vlaku, ale o všech a číhala na zpoždění. Jen občas se objevilo pár minut. Na to, že vlak jel třeba 9 000 km, to bylo zanedbatelné. Takovou sekeru u nás dokáže chytit vlak ještě než vyjede.
Po celé magistrále se jezdí podle moskevského času. Takže třeba v Čitě ukazují nádražní hodiny dvě odpoledne a venku se smráká. Bohužel, prý čas není to jediné, co jim Moskva řídí.
TROCHA SUCHÝCH ÚDAJŮ:
Transsibiřská magistrála je nejdelší železnicí světa, jejích 9 288 kilometrů vede přes dva kontinenty a 7 časových pásem, 1 777 km se jede Evropou, 7 511 km Asií, přes 89 měst a 16 velkých řek. Grandiózní stavba magistrály byla zahájena 31. května 1891 ve Vladivostoku položením základního kamene carevičem Mikulášem. Bylo rozhodnuto odmítnout všechny nabídky zahraničních investorů a stavbu uskutečnit vlastními silami, protože se car obával růstu vlivu cizinců na Dálném východě. Práce probíhaly v nepřístupné, řídce osídlené a člověku nepřátelské tajze a byly dokončeny pouze za vydatné pomoci ruského vojska, vězňů a různých dobrodruhů. I českého Eskymo Welzela.
Sibiř je území v Rusku, ležící mezi Uralem a Verchojanským pohořím, zaujímá většinu rozlohy Ruské federace, asi 10 mil. km2. Někdy se k Sibiři počítá i území mezi Verchojanským pohořím a Tichým oceánem, takže pak je to od Uralu po oceán tajgy, zimy, komárů a taky nerostného bohatství.
Moskva je hlavním městem Ruské federace a s 10 381 300 obyvateli je největším městem v Evropě.
V Rusku všechno funguje. Pravda, inostránec nikdy nemůže pochopit jak.
Za celou trasu Čína - Rusko jsme po dvou ocelových rovnoběžkách najely skoro 13 000 km a přes měsíc byla nádraží a vlaky našimi chrámy i domovy. Na konci nás čekal cíl, který jsme znaly. Ale my jsme se změnily.
Marta Pelikánová