DEN PRVNÍ
          Za slunného rána vyrážíme autem směr Zlaté Hory. Karel jako řidič, Marta jako navigátor, synovec Pavel jako spolucestující a Šerif jako poradce pro všechno. Městečko Zlaté Hory nacházíme bez problémů. Teď už jen objevit, kde se koná Mistrovství ČR a SR v rýžování zlata. Karel věštecky říká: "No, na náměstí se asi rýžovat nedá." Takže náměstí necháváme za sebou a pokračujeme podle značek GOLD. S jediným chybným odbočením do pole přijíždíme k rybníku, kde jsou stany, stánky, pivo, lidi a ... zlatokopové. Na hlavách klobouky s odznakama, kostkované košile, vesty, rifle a v rukou pánve. Sledujeme jednu ze soutěží a snažíme se pochopit pravidla. V rybníku jsou ohraničeny klaimy. Každý soutěžící dostane kbelík s pískem, ve kterém je určitý počet zlatinek v rozmezí 5-12. No a pak už si s kbelíkem zaleze do svého klaimu a po odstartování začne postupně písek propírat a lovit z něho zlato. Když je na dně s pískem, s dechem nebo se silama, dá znamení časomíře. Předvede nalezené zlatinky. Za ty, co mu chybí do úplného počtu, se mu připočítají trestné minuty. Toť vše. Soutěží se v různých kategoriích podle pohlaví, profesionality atd. To jsme všechno nepochopili sami, na něco (na hodně) jsme se museli zeptat. Slunce svítí, nálada je skvělá, nám však ke štěstí něco chybí. Henry. Šerif se jde někoho zeptat. Jelikož náš Šerif je mazanej, první, koho se zeptá, je starosta obce. Diví se otázce, jestli zná Henryho. "Henryho tady zná každej. A teď bude v muzeu nebo v hospodě."
          Vyrážíme do muzea. Pěšky. Řidič podal demisi, řka, že přechází na pivní pohon. Na náměstí najdeme muzeum, kde má část vyhrazenou Henry pro své sbírky kamenů, zlata, fotek, výstřižků a mnoha dalších volovin. Zrovna cosi vysvětluje dobře rostlým turistkám, z jejichž klenutých partií nespouští oči a nám sotva odpoví na pozdrav. Sledujeme vypravování, prohlížíme exponáty, bavíme se s Henrym a když turistky odchází, odcházíme s nimi. Jenže Martě to nedá, takhle přece nevypadnem. Vrací se: "Ahoj Henry, tady Česká Třebová, Nezávislý Westmen." Na to Henry zařve: "A kde je Mirek?" Marta ho zchladí: "Už se tady půl hodiny motá, ty vole." A pak už to je to pravý vítání.
          Odcházíme i s Henrym do hospody naproti muzeu. Jenže ani tak nemáme žízeň, jako jsme lační rýžování. Henry neustále slibuje, že nám ho předvede. Na otázku kde, odpoví: "Tajdle u náměstí." Když se nám konečně podaří Henryho zvednout z hospodské lavice, stavujeme se v muzeu pro pánev a jdeme jen pár kroků za roh. Tam se Henry zastaví u dřevěné ohrady, vystlané gumou a naplněné pískem a zatouchající vodou. "Sem si nechal zlatonosnej písek přivízt. Nebudu přece nikam lítat." Henry nabere do pánve směs písku, vody, vajglů a vršků od piva, párkrát zakrouží a na dně se leskne zlato. Úplně jednoduchý. Nasype nám zlato do lahve a půjčuje pánev Martě. "Musíš kroužit pomalu ... zlato je těžší, zůstane na dně ... tohle vyhoď, to je psí hovno ... tenhle kámen ber, v něm bude zlata za osm marek ..." Popadá nás mamon. Henry se loučí, pánev máme vrátit do muzea a on má žízeň. Karel jen tak pro sebe vzdychne: "A to sem říkal, že na náměstí se rýžovat nedá." Ale zase tak jednoduchý, jak to vypadalo, to není. Za chvíli máme rýžování plný zuby, slunce praží a my vidíme, že tudy cesta k bohatství nevede.
          Vracíme se zjistit nocleh. Hned naproti rybníku, kde se koná mistrovství, je kemp. Stavíme stany. Někteří. Karel s Pavlem stan odmítají, že je vedro. Meteorolog Šerif naopak starostlivě kouká na oblohu a předpovídá déšť.
          Marta vydává rozkaz k odchodu. Pojede se na otvírání zlatokopeckého skanzenu. Karel upřesňuje, co mu skanzen může políbit. Po třetí výzvě se osádka zvedá a odcházíme ke vstupu do kempu. Tam čeká autobus a po zjištění, že nás odveze zadarmo, se nálada zvyšuje stejně jako teplota v rozpáleném autobusu. Skanzen vyrobila parta nadšenců a je otvírán u příležitosti mistrovství republiky v rýžování zlata 2001. Nachází se v Údolí ztracených mlýnů na řece Olešnici. Nejdřív vyslechneme nezbytné projevy, prohlédneme si mletí zlatonosné rudy, propírání drtě, ukázku dolu a pěšky vyrážíme zpět do Zlatých Hor. Usedáme v předzahrádce naší známé hospody na náměstí. Henry už tu není, tak ho alespoň s domorodcema pomlouváme. Vypravujeme, jak nepoznal Mirka a vymlouval se na to, že kvůli mistrovství už je tři dny permanentně nalitej. Domorodá paní se směje: "Tři dny?! Ten je permanentně nalitej už třicet let."
          Sledujeme výjev, který je snad opravdu možný jen v tomhle kouzelným, pohraničním městečku. U hospodské zahrádky zastavuje autobus, který vozí lidi ke skanzenu. Řidič volá na kamaráda: "Přines mně honem pivo nebo leknu." Kamarád vezme svůj skoro plný půllitr, zanese ho řidiči, ten ho na dva exy vyžahne, hřbetem ruky utře pusu, poděkuje za záchranu života a jede dál. To vše se odehrává na úzké silnici, kterou autobus ucpal, takže se za ním během pitné přestávky udělala fronta asi deseti aut. Ani jeden z řidičů, opakuji ani jeden, nenadává, nekurvuje, netroubí. Všichni v klidu čekají, až autobusák dopije, a smějí se. Klídek, pohoda.
          Neradi opouštíme studánku. O kus dál zjišťujeme, že inzerovaná diskotéka není nic pro naše trampská těla a peněženky. Vracíme se na místo rýžování. Hraje tady country kapela a hraje dobře. Na polovině hektarového parketu tančí Henry a na zbylé půlce se tísní ostatní tanečníci. Dáváme další piva. Konečně mezi svejma. Kecáme s trampama z vesnice Břidličná. Jako vždy, Šerif zná některé jejich známé. Náš Šerif zná totiž kde koho. Někdy v noci jdeme spát. Šerif na zítřek předpovídá déšť. Zabite ho někdo.

DEN DRUHÝ
          Budíme se do krásného, slunečného dne. Předpovědi osadního meteo-sejčka se nesplnily. Pozorujeme okolo procházející zlatokopy, které dnes čeká finále. Probírají taktiku a techniku boje o první místa. Chvíli sledujeme jejich zápolení, ale pak odjíždíme. Čeká nás totiž rozhledna. A protože rozhledny bývají vysoko, aby bylo vidět daleko, a slunce začíná být taky vysoko a nám by z toho mohlo bejt úzko, opouštíme zlatokopy a startujeme.
          Autem se dostáváme na konečnou. Dál vede k rozhledně jen cesta pro pěší. Studujeme mapu. Karel operativně spočítá vrstevnice a prohlásí: "Kurva, to je sedm našich paneláků." No potěšpánbů, v tomhle vedru!
          První panelák držíme všichni společný krok. Po druhým paneláku má Karel s Pavlem sotva viditelný náskok. Po třetím paneláku se náskok zviditelňuje. Po čtvrtém paneláku je vidět náskok, ale už není vidět Pavla ani Karla. Při zdolávání pátého paneláku Šerif odpočítává patra a ve třetím patře jeho rozpraskané rty šeptají: "Zazvoň u Tojmarů, ať nám dá Bohuna napít." Po šestém paneláku Marta při pohledu na Šerifa vzpomíná, jak se dává umělé dýchání a jestli si Šerif ráno čistil zuby. Čistil. Ale slivovicí. Poslední panelák a začínáme vidět Karla, pak Pavla a pak i rozhlednu.
          Citát z průvodce: ‚Biskupská kupa 890 m n. m. - turistická rozhledna postavena v r. 1898 na místě původní dřevěné stavby Moravskoslezským sudetským turistickým spolkem. Z výšky 18 m je možno za dobré viditelnosti spatřit mj. Wroclav, Krkonoše, Tatry. Na vrcholu je zřízen hraniční přechod pro mezinárodní turistický pohraniční styk.' Konec citátu.
          Na styk nemáme nikdo ani pomyšlení, ani na pohraniční. Po vydýchání kupujeme vstupenky a plížíme se po schodech posledních 18 m. Výhled opravdu stojí za to. I když je trochu opar a oblačno, rozhled je skvělej. Šerif opět inzeruje déšť.
          Cesta sedmi panelákama dolů taky není nic moc, ale je rozhodně rychlejší. Auto na nás čeká. Ve Zlatých Horách dáváme na rozloučenou oběd a nikomu se nechce domů. Takový tady vládne klid a pohoda. Šerif - důchodce to ukecává ještě na jeden den, že on si klidně vezme na zítřek dovolenou. Ale je přehlasován. Tolik zlata, aby nás to uživilo, jsme nenašli, takže pracovní proces volá.
          Pavla vysazujeme v Zábřehu a my se za stále slunečného počasí vracíme do Třebové. Zlata jsme moc nepřivezli, pánev Marta Karlovi nedovolila koupit, ale zážitků si vezeme tolik, že se nám ani do auta nevejdou.
          Ahoj Henry a zase příště.

PS. Déšť opravdu přišel. Sice až v úterý, ale náš Šerif má vždycky pravdu.

Henry je ten fousatej :-))