Ať se co chce semele, vesele jen vesele.

Jedem středem Austrálie. Brácha, jeho žena Petra a já. Valíme, co to dá, chceme stihnout západ slunce u Uluru, jednoho z největších monošutrů světa. Co to dá je nejvíce závislé na výkonu našeho vozidla - stařičké dodávečky, koupené na začátku pobytu za co možná nejméně klokaních dolarů. Sláva, s vypětím všech sil a nervů stíháme mohutný zážitek. Zapadající slunce mění barvu skály a my fotíme a fotíme i přes výstražné blikání a naříkání foťáků na nedostatek světla. Ještě zběžně přečteme informační cedule a chceme jet do kempu. My chceme, auto nechce. Nestartuje. Vždy pohotový Brácha tahá startovací kabely a volá: "Chyťte někoho s autem!" Opozdilci mají smůlu, musí propůjčit svoje auto k nastartovaní našeho vzdorovitého stylem baterka-baterka. Tady se tomu říká jumpování, prostě džampování - naskočení, jasňačka. Džampaři jsou ochotná rodinka, usmívají se. Taky co jim zbývá. Po nastartování uháníme do kempu. Ke konci uhánění auto poskakuje, baterka už nestačí ani na základní životní funkce. Zhášíme světla a kemp hledáme jen po hmatu. Takže co zítra? Ještě večer obhlídneme sousedy a ty nejsympatičtější mlaďochy ráno prosíme o nadžampování. Musíme stihnout svítání nad Uluru, což se nám jízdou bez světel za ranního pološera kupodivu daří. Z Uluru se potřebujeme dostat k sousednímu pohoří Kata Tjuta. To je domorodý název a znamená Mnoho hlav. Takže ledva odchytíme ochotníky, postarší manžele, na nadžampování, jedeme k hlavám. Tam projdeme mezihlavovou túru a už po cestě zpět k autu vyhlížíme oběť. Dáváme se do hovoru se sympatickým hochem. Obě se k němu s Petrou lichotíme, ale bohužel ... hoch je na motorce. Stopujeme dvě slečny s autem. Sice vůbec nerozumí, co po nich chceme, ale jejich auto je nám prý k dispozici. Brácha propojuje kabely a na chvíli zapřádá hovor. Během té chvíle totiž životodárná šťáva proudí z jejich baterky do naší. Díky. Je odpoledne a my spěcháme do kempu. Je to stále ten stejnej kemp. Široko daleko jinej není. A věřte, že široko daleko v Austrálii je opravdu široký široko a daleký daleko. Po cestě začíná pršet. Nevídaný úkaz v poušti, který by nám až tak nevadil, kdyby se tím pádem nezatáhlo. Svítit nemůžeme. Jedeme bez světel, v lijáku, nic nevidíme, ale protože jsme klikaři, rozsvítila se nám kontrolka stavu paliva. Zastavujeme u benzínky. Brácha se rozhoduje čerpat benzín za chodu motoru. A my dvě se máme modlit. Změna, modlit se nemusíme, motor chcípnul. Než Brácha naplní nádrž s Petrou zkušeně odlapíme mladý pár s autem. Po nadžampování pokračujeme do kempu. Jedeme okolo hasičské stanice. Hasiči mají lidem pomáhat. Sice spíš jiskry hasí, ale co kdyby ... Brácha se jde zeptat. Žádnej problém, máme baterku přinýst a do rána nám ji hasiči nechají nabít. Motor tentokrát nechcípl a my dojíždíme do kempu. Zdraví nás rodinka ze včerejška, mlaďoši z rána, postarší pár z dopoledne ... dyť jsem říkala, že to je jedinej kemp. Brácha vymontuje baterku. Je těžká a k hasičům to kousek je. Uvažujeme, kdo nás ještě nezná. Támhle ti dva kluci. Odvezou Bráchu k hasičům. Po návratu s nimi kecáme u piva. Zjišťujeme, že je v kempu prádelna, a když už tady musíme tvrdnout. Rozhodnuto, vybíráme špinavé prádlo. Jenže v prádelně ouha. Pračka je na drobné, které nemáme. Brácha s Petrou obchází kemp a snaží se rozměnit peníze u těch lidí, kteří nás ještě neznají. Už jich moc není, ale povedlo se. Ustrojeni jen v tom nejzákladnějším, nacpeme hory prádla do obrovité pračky. A zjišťujeme, že chceme sice prát, ale nemáme prášek na praní. To už Brácha dostává záchvat zuřivosti: "Na co s sebou mám dvě ženský?!" Mě a Petru chytá taky záchvat, ale smíchu. Co teď? Přemýšlíme, co udělat, aby nás Brácha nezabil. Když jdeme k autu okolo stanu, u kterého stojí cestovní sušák na prádlo, Petra prohlašuje: "Po těchhle jsme ještě nic nechtěli." Ti byli poslední, ale ochotně mění kelímek prášku za plechovku piva. Je ráno. Cestou do umývárky nás nadšeně zdraví mlaďoši, postarší pár a dvě slečny. Všichni se ptají, jestli budeme potřebovat džampnout. V kuchyňce pokecáme s mladým párem a kafe si vaříme společně s dárcema prášku na praní. Žvýkáme snídani a odpovídáme na usměvavé pozdravy všem, kteří nám včera měnili drobné. Dva kluci přijdou sami: "Potřebujete pro tu baterku." Hasič nám přeje šťastnou cestu a aby to byla poslední závada. Brácha namontuje baterku a otočí klíčkem. Motor naskočí. Autu se chce jet a zase se nechce nám. Sakra, to máme opustit všechny ty kamarády?
Marta Pelikánová, Česká Třebová