ZPOVĚĎ O NÁVRATECH

           Líbilo se mi v každé zemi, všude bylo něco, na co civíte s pusou otevřenou. Sbíráte zážitky a opatrně je navlékáte na nit vzpomínek, až z nich vznikne vzácný šperk.
           Pak přijde návrat. Zmatené pakování batohu, prohlídka u odbavení, poklus při přestupu na další letadlo. Ale vždycky se dopracujete k tomu poslednímu a někde v Evropě nalezete do letadla, u kterého svítí cíl přistání PRAGUE. Už jen to, že vám letuška česky řekne: "Dobrý den," působí jako pohlazení od maminky. V letadle sníte přidělenou svačinu a pilot vás informuje, že přelétáte hranice České republiky. Mrknete dolů a mezi mraky se objeví naše hory, pole a louky sešněrované řekami, vesnice a města převázaná silnicemi. A všechno je takové prťavé. Literát by napsal malebné. Ale je to prťavé. A rozmanité a barevné. Maminka vás pohladí podruhé a vnitřnosti sevře neviditelné obinadlo.            Zpočátku jsem se tomu bránila a hrála si na drsňáka. Už jsem to vzdala. Navíc si ti mizerové z Českých aerolinií zvykli při přeletu hranic pustit do reproduktorů Smetanovu Mou vlast. Vím, co přijde. Předem si řeknu letušce o panáka, koukám dolů, poslouchám, jak vzniká Vltava a když začne Kočka leze dírou, tečou mi slzy jako ta naše svatá řeka. S ostatníma Čechama v letadle si ťukáme a připíjíme. Vykuleným cizincům vysvětlujeme: "My Country," a ukazujeme na reproduktory i na tu zemičku dole pod námi.
           Pak přistanete v Ruzyni, zjistíte, že se vám ztratila zavazadla, že chce taxikář tisícovku za dvacet kilometrů, že je autobus přecpanej a řidič protivnej... zkrátka, že jste v Čechách.
           Ale jste DOMA! A kvůli tomu pocitu, který utahuje neviditelné obinadlo a který vede máminu ruku k pohlazení, kvůli němu mě z této země nedostali komunisti, socialisti a nedostanou ani jiný ...isti. To je to, o čem se hádáme při setkání s emigranty. Je větší odvaha utéct nebo zůstat? Hádáme se zbytečně. Každý má svoji pravdu.
           Tahle pravda je holt moje.