Přišel na mě Scirocco

          Pokusím se vás chvíli otravovat historkou z našeho osobního, jachtařského středověku. Poprvé jsme vyrazili na loď a pod vedením zkušeného kapitána, jsme se snažili neutopit sebe, ani loď a občas jet tam, kam chceme my a ne ten škodolibý vítr. Pravda, mně se to dařilo ze všech nejméně. Třetí den plavby okolo ostrova Elba se mi zdálo, že je proti mně nejen vítr, ale i kapitán, manžel, Poseidon a vůbec celý svět. Znáte to, ponorka ze dvorka.
          Plavbou za silného větru jsme se dostali do přístavu Marciana Marina, zapasovali jsme se mezi ostatní lodě, které stály na kotvě, a já si oddechla, že je další den utrpení za mnou. Posádka se rozhodla vyrazit na gumovém člunku pomocí pádel ku břehu kvulivá vyřízení telefonátů, nákupů a jiných blbostí. Mně ovšem připadalo, že si právě ze všeho nejvíc potřebuju odpočnout od posádky, takže jsem zvolila variantu já na lodi, ostatní na suchu.
          Ten slastný klid, který se po jejich odjezdu na Kiladě rozhostil! V klidu jsem slupla ten den svůj třetí Kinedryl, něco jsem v klidu porovnala, něco v klidu přeprala a potom jsem si v klidu četla. Jenže pak přišel On! V té době jsem neměla ani tucha, že se jmenuje Široko a nikdo nás nestihl představit. Široko udělal v jedné minutě ze dne noc. Zkrátka jsem začala číst větu a na jejím konci jsem zjistila, že na čtení nevidím. Pravda, byla to věta rozvitá. Pak vypustil Široko vítr. Ale slovo vítr nevystihuje sílu ani zběsilost, kterou se masy vzduchu pohybovaly. Copak jsem já prosťáček věděla něco o stupnici sira Francise Beauforta?! Jenže Širokovi připadalo ekl foukat jen tak na sucho, takže vytáhl špunt z nebeské nádrže.
          A já na lodi sama samotinká. Takový strach jsem zažila naposledy ve třech letech, když mě na Mikuláše rval podnapilý čert do pytle. Rozhlížela jsem se po palubě, co bych asi tak mohla udělat. Jenže jsem zjistila, že asi tak nejpravděpodobnější, co bych udělala, by byl pád přes palubu. Vzdala jsem veškeré pokusy. Vlezla jsem do podpalubí, zavřela okna a otevřela Becherovku. Lokla jsem si jen proto, abych přesvědčila srdce, že tepová frekvence nad dvě stě je fakt moc. Podruhé jsem si lokla, abych přesvědčila plíce, že jsou na dýchání. Třetí lok byl jako argument pro žaludek, že dnešní oběd už opravdu nemusím vidět. Čtvrtý lok už nevím, jak jsem si zdůvodnila a pak jsem přestala počítat.
          Střih. Z manželova vyprávění vím, co se dělo na břehu. Taky tma, taky vítr, taky déšť. Povětřím lítaly slunečníky i menší lodičky z jachtařské školy. Nejhorší byl pohled na naše zaparkované jachty. Všechny se urvaly z kotev a jako jedna obrovská masa se posunovaly směrem k pobřežním skaliskům. Kapitánovi i manželovi bylo jasné, že umírám hrůzou. Přestože vypadali jako sebevrazi, skočili do gumáku a pomocí nejen svých, ale snad i nadpřirozených sil, se jim podařilo dostat ke Kiladě. Když manžel lezl na palubu, uvažoval, zda už je vdovec. Odsunul poklop ...
          Střih ... a zespoda se ozýval zpěv "What shall we do with a drunken sailor ..." A to prosím v originále, když si na anglická slova nejsem schopná za střízliva vzpomenout. Kinedryl zapitý Becherovkou slavil úspěch. Pak už následovaly jen bleskurychlé akce, při kterých mně chlapi podávali dolů mokré oblečení, já jim vrávoravě podávala nahoru suché.
          Po nahození motoru, vymotání se z klubka lodí a kotev a po úspěšném znovuupevnění zdivočelé Kilady jsme společně dopili zbytek Becherovky a hodnotili situaci. Teprve teď jsem se dozvěděla, že Široko není jenom postava z Rychlých šípů, ale škodit dokáží oba stejně. A taky, jak je každému námořníkovi jasné, že právě pro takovéhle situace má vždy zůstat někdo na lodi.

          Pozn. autora: Jenže ne takový blbec jako já. :-)