DENÍK MARODA

Den první
Cestou od doktora jsem přesvědčena, že umřu. Na Starým náměstí se snažím dolézt aspoň k podloubí, kdybych omdlela, tak ať mě dotáhnou do mlíčáku a ne do smradlavé Plzeňky. V milostivé mlze poloagónie se dopotácím domů.
Teploměr se zasekl na krásně kulaté čtyřicítce. Tolik bych chtěla mít roků, a ne teploty! Někde se stala chyba.
V hlavě mám celé českotřebovské seřaďovací nádraží v době jeho největší slávy.
Bolí mě každej kousek těla. Bolej mě i vlasy. Ještě že je mám krátký.
Oči se tlačí ven z hlavy. Chtěla bych někoho poprosit, aby mně je zatlačil. A aby mě pochoval. Aspoň metr pod zem.
Obsluha mobilu je pro mě stejně vyčerpávající jako výstup na Matterhorn.
Pohled na jakoukoliv potravinu vyvolává dávivý efekt.
Je mi zima jako uprostřed Arktidy. Ležím v pyžamu, dvou svetrech, teplých ponožkách, v čepici, zakrytá třema dekama. A klepu kosu. Na noc ještě brloh jistím spacákem z dutých vláken. Logicky uvažuju, že spacák je černej, a tak když nedožiju rána, můžou mě v něm zrovna pohřbít.
Jenže tohle všechno ze sebe musím každou hodinu sundat, abych si převlíkla propocený tričko. Zkurvený bacile!!

Den druhý
Na posunu mají plné ruce práce. Nemůžu si vzpomenout, kdo hrál písničku Vlaky v hlavě.
Donutím se něco sníst. Sotva lehnu, zvednou se útroby. Jenže než se vymotám ze svého zákopu, obsah útrob je na cestě a začíná mě opouštět při průletu kuchyní. Ruka před ústy nemá šanci něčemu zabránit. Pouze prsty rozdělily jeden silný gejzír na čtyři slabší proudy.
Vlasy bolí i s kořínky. Nejraděj bych nabídla celý skalp Apačům. Jen abych už měla pokoj.
Teploměr se snaží, ale ke čtyřicítce mu pár čárek schází.
Říkám si: "Pelikánová, ty vole, jestli ty nemáš tu ptačí chřipku!"
A to sem dneska chtěla jet do Chrudimi! Ještě že za mě myslí moji nadřízení. Přísahám, že jestli to přežiju, tak už na ně nebudu nikdy drzá.
Bojím se zakašlat. Někdo si ke mně do plicních sklípků schoval Semtex a ten mě trhá na kousky.
Čelo mám rozpálený, že bych na něm uvařila vejce. Ještě že se mnou stejně nikdo nechce nic mít.
Mamka bude mít radost, konečně jsem přibrala. Vážím asi tři a půl tuny. A nemůžu se hýbat.
Ani dnes jsem nedolezla do obýváku na M.A.S.H. Ani jsem nepustila počítač. Vypadá to na brzký funus.

Den třetí
Kurňa, takhle na posunu nedřeli ani za socialismu.
Přece jednou ty antiblijotika musej zabrat!
Nejsem schopna číst. Mám dojem, že bych si odřela oči o papír. Pořád lezou ven.
Kolega Pepa se účastní mezinárodní konference. Když mně od něj přijde čtvrtá SMS s tím, co už na rautech všechno sežral, dostávám regulérní hlad.
Pozřená polívka zůstává na určeném místě.
Spím už jen dvacet hodin denně.
Večer kupodivu dojdu na M.A.S.H. Po cestě sleduju, co to okolo mě chrastí. Jsou to moje kosti.
Noc trávím v jednom svetru a bez čepice. A ani nemám omrzliny!

Den čtvrtý
Na posunu mají zpoždění. Čtyřem v zoufalství spolykanejm ibubrufeinům se podařilo zrušit ranžír dřív než generálnímu ředitelství.
Můžu se nasnídat bez toho, abych zvracela ještě před jídlem.
Výhřevnost 38. Nic moc.
Pět kukavozů odváží posmrkané papírové kapesníky.
Sundávám teplé ponožky a uklízím spacák zajišťující teplotní komfort do mínus deseti stupňů Celsia.
Asi to přežiju. Karel se snaží zakrýt zklamání.
No, někdy bych na ty vedoucí mohla být drzá. Vždyť už sou na to zvyklí.