Čundr na Utah

Ahoj Brácho,
          o víkendu chceme vyrazit na čundr. Taťka, Šerif, Karel a já. Do Štěchovic na osadu Utah. Šerif s Taťkou se tam chystají asi třicet let. Stále zůstávalo jen u chystání a roky přibývají. Šerifovi bude sedmdesát a Taťkovi o rok míň. Letos jsem pochopila, že to musí vzít do ruky ženská. Zrovna tomu napomohlo i to, že jsem se Zuzanou z Utahu konzultovala tu Austrálii a ona mi do dopisu přiložila zvadlo na výroční 80. oheň osady. Takže jsem počítačovo vyhledala všechny možné i nemožné spoje, včetně plavebního spojení Praha - Slapy. Chlapi se nezmohli na odpor a tak dostali příkazem být v sobotu o půl sedmé na nádraží. Psát budu až v pondělí. Pokud mě nezamordujou.
P.S. #1 Taťka už má týden napakovanej bágl a je celej natěšenej.
P.S. #2 Karel si koupil novej batoh. Sice jen čtyřicetilitrovej, ale chlubí se zhruba tisícem kapes.
P.S. #3 Jelikož počet účastníků výpravy > než počet spacáků, vypůjčila jsem jeden v práci. Děsná molitanová peřina, vzor Revúca z roku 1972, a ještě u něj byl lísteček: "Vážený zákazník, kúpili ste si výrobok, ktorému sme venovali mimoriadnu pozornosť. Prototyp skúšali v náročných klimatických podmienkách naše vysokohorské výpravy. Želáme šťasnú cestu Fatran Ružomberok." Losováním připadl taťkovi, takže uvidíme, jak se osvědčí ve Štěchovické nížině.

Ahoj Brácho,
           čundr neměl chybu. Sice šťouravej Šerif občas ňákou našel, ale i jemu to dalo dost hledání. Jestli neva, půjčila jsem si tvůj starej ruxak. S tebou procestoval všechny státy Států, Kanadu, Mexiko, Austrálii, Thajsko a tak, aby si nepřipadal nepotřebně, vzala jsem ho vyvětrat do Štěchovic. Pakování bylo plné překvapení, neb jsem u tvého-svého batohu objevovala stále nové a nové kapsy. Zaplnila jsem je všechny. Jeli jsme na dva dny a já ho měla plnej. A těžkej jak kráva. S tou Austrálií nevím, nevím. To bych potřebovala asi tak desetkrát víc věcí. A batohů. I když je fakt, že mi něco podstrčil Taťka, co se mu nevešlo do jeho teletiny z mládí. Moje pakování probíhalo ve třech fázích:

1. fáze – co bych si chtěla vzít (váha batohu 18 kg)
2. fáze – co si musím vzít (váha batohu 15 kg)
3. fáze – co unesu (váha batohu 11 kg)

          Ale napakovali jsme se vcelku v pohodě a teprve teď mi dochází, že Karel ani nic nehledal. Musím tuto událost zanést do kalendáře mezi významné dny ČR.
           Večer jsme v televizi vyslechli předpověď počasí na víkend: bouřky, kroupy, přívalové deště. Ale teplo a nejvyšší index pohody. Aspoň něco. Karel si přibalil holínky, já holínky nemaje dvoje ponožky. Z toho jedny teplé.
           Na nádraží jsme dorazili taky kupodivu s časovým předstihem. Taťka a Šerif už čekali. Myslím, že stejně nemohli dospat. Šerif dokonce nechal doma svoji oblíbenou nádražáckou bundokošili. Na posledním ohni jsem mu řekla, že jestli přijde v modrém, tak s ním nikam nejedu. Nepotřebuju, aby mu cestující podstrkovali jízdenky v domnění, že jde průvodčí. A představ si, že měl nové rifle. To já nepamatuju. Taťka měl maskáče od tebe, takže se nechci chlubit, ale fakt nám to všem slušelo :-). Byli jsme jak správní čundráci, od kterých se normální lidi odtahují. Nevydržela jsem a poprosila známého, aby nás vyfotil. Šerif brblal, že to jsme mohli jít zrovna do fotoateliéru. Tím prozradil, že mě až tak úplně neposlech, protože jsem mu nakázala nechat brblání doma s bundoškou. Znáš ho. Pak se tam k nám hlásil taky zeleně oblečený člobrda a tvářil se, že nás zná. Šerifovi říkal jménem, tak asi nekecal. Když jsme šli na nástupiště, Šerif nás vyslýchal, jestli nevíme, kdo to byl. Nevěděli jsme. Já jsem jen podotkla: "Tebe znal určitě." A Šerif mně řek: "No, já jeho asi taky. Ale to znáš někoho z trampu, a pak ho potkáš umytýho a už ho nepoznáš." To jsem se tomu ještě smála.
           Ve vlaku jsme sehnali skoro prázdné kupé. Byli tam jen čtyři lidi, takže jsem jednoduchým matematickým úkonem zjistila, že se tam my tři musíme vejít. Zapomněla jsem na bágly. Po chvíli zápolení jeden cestující vyměk, prohlásil, že si sedne vedle a odešel. Zůstali dva kluci a postarší Dáma, která kabelkou zabírala další sedadlo a trvanlivě odolávala našim pohledům o jeho uvolnění. Nechávala si to zřejmě jako bezpečnostní zónu, aby se k ní, nedej bože, některý z těch čundráků nepřitisk. Šerif začal vypravovat svoje zkušenosti s uvolňováním míst v kupé. Kdysi kdesi byli na ohni a jeden z kamarádů se tam tak ožral, až se z toho na nádraží pos*al. Nastoupili do přecpanýho vlaku. Strčili ho do prvního kupé. Okamžitě se z plného kupé stalo prázdné kupé. Kupé zabrali, otevřeli okýnka a kamaráda vystrčili na chodbu. Nejhorší ostuda prej nastala po příjezdu do Třebové, kdy … cituji: "Sme vylezli na prvním peróně z vlaku, šli jsme do haly a jemu z nohavic padaly hovna." A to nebylo všechno. Jeden z nich neřek manželce, že jede na čundr, protože měl zakázaný s nima kamarádit. Ohlásil, že jde na So+Ne na chatu. A když v tu neděli večer vyšli z nádraží, proti nim zrovna jeho žena mašírovala na noční. Okamžitě začla řvát a jelikož ráčkovala, široko daleko vysoko se neslo: "Fvanto, ty kuvvo, tys byl s těma vožvalama čundváckejma a mně si fek, že budeš fezat dfíví, abych tě na chatě nevotvavovala. Až pfídu z pváce, tak si to vyfídíme." Dáma při Šerifově vyprávění zoufale držela kabelku a vůbec se nesmála. V Pardubicích kluci vystoupili a Dáma s námi osiřela. Neodešla, asi jen proto, že já nejsem chlap a viděla ve mně oporu.
           Někde po cestě jsem odešla čůrat a po návratu se z našeho kupé linul smrad ředidla. Věděla jsem, že mám v placatici kvalitní slivovici Popovici, ale přesto byla moje první myšlenka: "Jéžiši, mně teče slivovice!" Chlapi se začli smát a ukazovali na Dámu. Ta si lakovala nehty. Chápeš to? V prostoru s pár molekulama kyslíku vytáhne takovej smrad. Ale s tou slivovicí to bylo inspirativní a tak jsem se rozhodla ji zkontrolovat. Chlapi mně velice ochotně sundali batoh a toužebně čekali. A pak to začlo. Jedna kapsa, druhá kapsa, třetí kapsa, … Já jsem si k tomu batohu měla udělat plánek. U páté kapsy to Taťka nevydržel a vytáhnul svoji placatku. Přerazili jsme ředidlový smrad vůní slivovice a bylo to o chlup lepší. Karel si loknul a prohlásil: "To ten výlet pěkně začíná." Taťka provokoval Šerifa, jestli taky nechce nalakovat nehty, aby mu nebyla vidět ta špína za nima. Šerif prohlásil, že jedině na zeleno, aby ladil.
           Zpoždění jsme měli asi jen deset minut a tak jsem vytáhla itinerář cesty a chtěla od ostatních odsouhlasit plánovaný autobus Praha – Štěchovice. Ukázalo se, že si Taťka ani Karel nevzali brýle. Jediný majitel optiky byl Šerif a chtěl ji půjčovat jen za úplatu. Po názorné pohrůžce násilím nechal kolovat brýle společně s jízdním řádem. Ale nebyl rád.
          Odsouhlasili jsme si spoj a zjistili, že máme na přestup deset minut. Jeli jsme vlakem až na Smíchov a autobus odjížděl ze zastávky Na Knížecí, což by mělo být v pohodě. By mělo! Kdyby se Šerif před nádražím nesvěřil, že si musí koupit rohlíky. Neb tašku s pečivem zapomněl. Někde. Asi prej doma. První úspěšná akce byla, že jsme vyrazili od nádraží správným směrem. Díky Karlovi, který má velký orientační smysl pro světové strany. Druhá úspěšná akce, že jsme našli prodejnu potravin. Díky Karlovi, který má ještě větší orientační smysl pro jídlo. Hned se taky odměnil. Předběhl Šerifa a koupil si bagetu. S majonézou. V tom teple. Fuj! Takže jsme šli nápřed a Šerif nakupoval. Musel toho doma zapomenout víc, protože mu to trvalo dobře pět minut a jeho batoh se zvětšil na dvojnásobek. Tím jsme se dostali do časové tísně a Karel byl vyslán jako spojka k autobusu. Já jsem s Taťkou čekala na Šerifa. Ten, vida že nervózně podupáváme, přidal do kroku. Bohužel, přidaný krok ho zavedl sice na přechod pro chodce, ale zrovna v momentě, kdy svítila červená. V jednom pruhu stál autobus, kterému rozjíždění trvalo déle, a až před ním Šerifa zarazilo, že ho z aut jedoucích v dalším pruhu nikdo nepouští. Autobusák se pomalu rozjížděl, ale náš Šerif, jsa obklíčenej jedoucími auty, neměl kam uhnout. Autobusák si říkal, že by ho přejetí venkovana přišlo draho, zastavil a začal rozkládat rukama. Střídavě ukazoval na barvu svítící na semaforu, střídavě na Šerifa a střídavě si ťukal na čelo. Šerif taky rozkládal, taky ukazoval na semafor a já se bála, kdy si taky ťukne na čelo a autobusák vyběhne a zabije ho. No a pak autům naskočila červená a chodcům zelená a náš Šerif pohodlně dokončil přechod silnice. Řidič autobusu, kterýmu už svítila červená, odevzdaně položil ruce na volant, na ruce položil hlavu a jestli neumřel, leží tam dodnes. My jsme mazali v Karlových stopách a došli jsme jentaktak. Karel obdivuhodně vypátral stanoviště autobusu a uprosil řidiče o chvíli strpení, že za ním jdou další tři vesničani. Chválabohu řidiči nemají vysílačky, takže se tento nedozvěděl od tamtoho, že vlastně čeká na křupana, kterej právě zastavil dopravu.
          Naskočili jsme a jeli. Abych nekecala, já jsem se svým obrzavazadlem do autobusu vyručkovala jako poslední a v ten okamžik řidič dupl na plyn. A v ten okamžik mě obrzavazadlo převážilo a já se začla válet po sedících cestujících. Když mi Taťka pomohl shodit bágl ze zad, snažila jsem se opravdu z celého srdce poděkovat paní, která mě nejobětavěji zachraňovala před pádem. Ujistila mě, že prožila okamžik hrůzy, neboť jsem padala přesně na její kytaru. Naštěstí se jí podařilo odstrkat mě na vedlesedícího pána. Markétina kytara na Colorádu takový štěstí neměla. Tím jsme se skamarádili a protože byla v zeleným, typovala jsem ji taky na návštěvu Utahu a rozhodla se ji držet. Taťka se mě neustále ptal, jestli už budeme vystupovat. Když jsem ho odbyla Měchenicema a Davlí, přestal se ptát. Tím pádem jsme málem přejeli. Autobus už stál na zastávce, když mě Kamarádka upozornila, že to jsou Štěchovice. Podařilo se nám z autobusu vyprostit svoje těla, svoje baťohy i Šerifovi rohlíci.
          A teď jsme stáli na zastávce autobusu a funkci průvodce měl přebrat Šerif. Jeho úkol pro poslední dva měsíce bylo zjistit, jak se na Utah ze Štěchovic dostaneme. Naše unavené zraky se k němu upřely a on do ticha přírody pronesl: "Felda říkal, že máme jít do první hospody a tam se zeptat." Od jeho zabití mě odradilo jenom to, že by na osadě neměl kdo psát kroniku.
          Opticky jsme tedy naskenovali okolní prostor, zjistili hospodu a hodili si batohy na záda. Mně na záda vyhodil batoh Karel s Taťkou. A měli co dělat. Po cestě k hospodě jsem si připadala jako v zemi, kde se spojuje Ruská a Japonská kultura. Vpředu šli celkem svěže chlapi s jejich baťůžkama a kus za nima jsem se prohýbala pod nákladem já a krůčkama gejši jsem cupitala v jejich závěsu. Jenže víš, čím to bylo? Tím že chlapi neměli podprsenku. Nejhorší mučení se totiž ukázalo to, že mně popruhy od báglu při každém kroku zařezávaly ramínka od podprdy hloub a hloub do masa. Ale kdyby do masa! Při mojí vychrtlosti to šlo zrovna do klíční kosti. Přemýšlela jsem, jak to vyřeším, až se v hospodě dozvíme, že to je na Utah dobrejch dvacet kilometrů. Napadala mě pouze dvě reálná řešení: jít bez podprděnky nebo obětovat dvě ouvejsky a dát si je pod ramínka. Třeba by mě křidýlka nadnášela. Další možnost byla, že by mně někdo z chlapů vzal zavazadlo. Ale to jsem nezařadila mezi reálné.
           Po cestě jsme zkoušeli náhodné chodce dotazem na osadu Utah a nikdo nezabral. To to hezky začíná! Až před hospodou cyklista v maskáčovém triku věděl, že nehledáme jeden ze států USA a naznačil směr. Jenže to už byla hospoda příliš blízko a žízeň příliš velká. Padli jsme na lavice a nechali si natočit. Těsně u výčepu sedělo něco v kostkované košili a stetsonu, takže jsem se u toho cestou ze záchoda zastavila a povídám: "Nevíte, jak se dostaneme na osadu Utah?" A stetson mi hlubokým hlasem odpověděl: "Já tam jdu taky." Vzal svoje pivo a přisedl. Vyklubal se z něho kamarád z osady na Kocábě. A jak tak popíjíme a klábosíme, vleze do hospody vcelku elegantní pán, rozhlídne se, zamíří k nám a vznese dotaz, jak k osadě Utah. Zřejmě měl podobně mazaného informátora, jako je Felda. Kamarád mu vysvětlil cestu a mně zatím v hlavě šrotily závity, že dotyčnej vůbec nevypadá pomačkaně jako po útrapách cesty autobusem. Takže, když už se chtěl loučit, vyhrkla jsem na něj: "A vy jste autem?" Po přitakání jsem honem kula železo: "A nevzali byste mně batoh?" V té rychlosti se nezmohl na odpor a já za ním běžela k autu s německou značkou a českou paní. Nacpala jsem jim bágl do auta i s dokladama, peněženkou, klíčema. Já lidem věřím. I pivo mi líp chutnalo.
           Po prvním pivu to vypadalo, že se Kamarád tak hned nezvedne a jestli si dáme další, tak se nezvedneme ani my. A tak jsme za poledního parna vyrazili. Ó bóže, jak radostně jsem si vedle chlapů hopkala. Bez batohu. Až do okamžiku, kdy jsem dohopkala na Utah a zjistila jsem, že tam auto mého Dobrodince není. Moje víra v lidi trošinku pohasla, ale plamínek doutnal. V pohodě jsme obhlídli potlachoviště, postavili stan a dali do něj bágly (kdo měl :-(). Pojedli jsme chléb s loveckým salámem a vyrazili qíčepu. Při zalamování palců s ostatními kamarády, jsem se od jednoho dozvěděla, že u něj mám batoh. Dobrodinec č. 1 se rozhodl ještě kamsi autmo odjet, a tak batoh předal do úschovy Dobrodinci č. 2. Plamínek se opět rozhořel.
           Po osvěžení jsme vyrazili do skal hledat Zuzanu a jejich srub. Trefili jsme ho hned na potřetí. Překvapení z naší návštěvy ji neporazilo, pokecali jsme, obhlídli okolí včetně místa s vysokou koncentrací totemů. Devět na jednom fleku. Ale samý miminka proti našemu statnému totemákovi v Srnově. Rozhlídli jsme se ze skaliska do Štěchovické nížiny a vrátili se ke stanu.
           Posvačili jsme chléb s loveckým salámem a ve stínu rokovali, co s načatým odpolednem. Já jsem měla jasno – vyrazit podél Vltavy na Ztracenku. Ale to jsem Karlovi na lačno nemohla říct. Takže jsem tak jako házela do placu: "Zapalování ohně je až v půl devátý … co tady? … v takovým vedru … na Ztracenku to je lesem … okolo řeky … bude chládek …" Chlapi si průběžně předávali mapu a Šerifovy zkolektivizovaný brýle. Po jídle a odpočinku byl Karel povolnější a zavelel k odchodu. Hned po vyjití ze stínu toho litoval. Ale to už byl náš pěší útvar v pohybu.
           Nejhorší bylo projít Štěchovice. Rozpálený asfalt, rozpálené baráky, rozpálený vzduch. Přestal komunikovat i Karel a to při jeho výřečnosti vždycky věští průser. V krásné ulici ohraničené rodinnými domky s nádherně rozkvetlými zahradami Karel srazil paty a se zoufalým výrazem povídá: "Asi se poseru. Nemáte někdo papír?" Všichni jsme se šacovali, až konečně Taťka vítězoslavně zařval: "Já mám!" a vytáhl z kapsy dva pytlíky cukru, které v hospodě nestrčil do kafe, ale do kapsy. Karlova zelená barva nabyla na sytosti. Já jsem se rozhlídla a viděla jsem u jednoho domku dílnu a u ní lidi. "Běž poprosit, ať tě pustí na záchod." Neběžel. Krátkými kroky se došoural k lidem a se sepjatýma rukama a půlkama prosil. Ukázali někam přes dvůr. Určeným směrem už Karel běžel, což svědčilo o závažnosti celého případu. Řídkého. Majolka z bagety zaúčinkovala jako urychlovač jaderných částic. My jsme zatím vyhledali jediný kousek stínu u plotu a čekali a čekali. Až najednou Šerif, který stál opřený o telegrafní sloup, povídá: "Do prdele, já sem se přilepil." Když se mu podařilo od sloupu odtrhnout, měl celej zadek nových riflí od asfaltu. A to v takový vrstvě, že by si nikde nemohl ani sednout. Taťkova první reakce byla: "Zejtra jedeš vlakem na stojáka a k nám se nehlas." Bylo mně ho líto. Zachránit to mohlo jenom ředidlo. Takže jsme se sebrali a šli k těm samým lidem, kteří poskytli Karlovi záchod, prosit, aby nám poskytli ředidlo. Poskytli. Dřela jsem Šerifovi zadek, dokud nezačal naříkat, že už cejtí asfalt přes trenky i na prdeli. Taky jsme v tom vedru měli strach, aby se nám nesamovznítil. Fleky sice zůstaly, ale ta nejhorší vrstva zmizela. Upozornili jsme ho, že si do odpaření ředidla nesmí ani škrtnout, ani prdnout. Mezitím se vrátil usměvavý Karel, poděkovali jsme lidem za záchranu dvou životů a pokračovali v započaté cestě.
           Karel šel se Šerifem vpředu a za nimi já s Taťkou. A jak tak pochodujeme, ukazuje mně Taťka na Šerifův flekatý zadek a povídá: "To vypadá, jako by se posral Šerif a ne Karel." Musela jsem se na nejbližším pařezu dostatečně vychechtat, než jsem byla schopna další chůze. To už jsme byli v lese, ve stínu a v pohodě. Okolo cesty se občas objevila chatka a u ní většinou i suchý záchod. Karel se vždycky zastavil a jen tak pro sebe pronesl: "To si musím pamatovat. Kdybych měl po cestě zpátky zase fofr."
           Bez dalších větších malérů jsme došli až na Ztracenku. I když tahle jedna věta znamenala skoro dvě hodiny pochodu ve vedru, parnu, dusnu a se stáležvanícím Šerifem. Ale dobrý. Konečně jsme viděli místo, o kterém zpíváme u ohně desítky let. Chlapi byli úplně na měkko a nebylo to jen teplem. Po chvíli očumění a odpočinku jsme vyrazili na zpáteční cestu. Nevím, jak je to možný, ale zpáteční cesta byla kratší. Buď šla víc s kopce, nebo že nikdo nezdržoval s potřebama, nebo tím, že Šerif ze sebe stále chrlil Starý pověsti Českotřebovský. Dílna našich zachránců byla zavřená. Asi zamkli hned, jak jsme odešli. Zkrátka v klídku jsme navečer dorazili zpátky ke stanu.
           S trochou brblání na kamenitý terén, při kterém Šerif překřtil Štěchovice na Štěrkovice, postavili stan i Šerif s Taťkou a začli si stěhovat věci z našeho stanu. Jak jsem jim ty jejich verky podávala, objevila jsem ve stanu volně loženej rohlík. A okolo samozřejmě drobečky. Hulákala jsem který prase. Šerif se dobrovolně přiznal, že to on ve vzteku. Kousnul do rohlíku a vylomil si zub. Prej ho to tak naštvalo, že s rohlíkem mrsknul, ani nevěděl kam a zub vyplivnul, taky neví kam. Tak jsem drobečky uklidila a podávala verky dál a objevila jsem zub. To už jsem řvala přímo adresně na Šerifa, jak si dovoluje flusat nám do stanu zuby. Ať si ho schová, že ráno koupíme vteřinový lepidlo a zase může kousat. Taťka se smál. Ale jen do chvíle než vytáhl z obalu molitanovou duchnu ode mě z práce a objevil, že je ke vší hrůze ještě kytičkovaná. Honem ji cpal do stanu, aby si mezi pravověrnými trampy neuříz ostudu.
           Povečeřeli jsme chléb a lovecký salám. Karel zjistil, že se nevyzná ve svém tisícikapsovém baťohu a taky litoval, že si neudělal plánek. Jenže on by nenašel ani plánek. Mně se podařilo v mém-tvém baťohu místo najití baterky zaseknout zip, Šerif si oblékl přes rifle delší triko, které zakrylo znečištěné pozadí … a už bylo zapalování.
           Oheň byl parádní. Sice jiná osada, jiný zvyky, ale nádhera. Hráli osady a kamarádi, které jsme dosud znali pouze z doslechu. Šerif s Taťkou vždycky jen nábožně vzdychli: "Jó, tohle je Tulák Charlie?!" "Jé, Severka, to je nádhera!" "Stopa, tu mám na černejch deskách." Připili jsme si s Marko Čermákem a seznámili jsme se se spoustou bezva lidí. Objevila jsem svého Dobrodince č.1 a mohla jsem mu poděkovat formou moravského lihového nápoje. Když mi placatici vracel, pomlaskával a povídá: "Sakra, ta píše! To já si tě ještě najdu." A našel. Dvakrát on mě, dvakrát já jeho a ke konci už jen mručel: "Ještě, že my sme ti ten bágl vzali. Dyť já v tom Německu už úplně zapomněl, jak chutná kloudná slivovice." Taky tam byla moje Kamarádka z autobusu, které se podařilo uchránit kytaru. Dala jsem ji taky koštnout jako odškodnění za úlek. Vysvětlila mně, že oni jeli autobusem až na Slapy a potom se vraceli pěšky. No a my kvůli tomu málem přejeli.
           Ani nevím, v kolik jsme šli spát. Ale už jsme s Karlem leželi, když se ke svému stanu došourali Taťka s Šerifem. Počkali jsme, až se taky uhnízdili a ještě před usnutím jsem slyšela Šerifa, jak šeptá Taťkovi: "Tak tohle byl můj dávnej sen." Dobře se mi usínalo. Ale ne na dlouho. Někdy uprostřed noci mě probudilo Karlovo vrtění, které nabíralo na intezitě. Po dotazu, co se děje, Karel zoufalým hlasem pronesl: "Už zase … a zasek se mi zip u spacáku." S pomocí světla baterky se nám podařilo vypreparovat ze zipu přivřený spacák a ze spacáku přivřenýho Karla. Ještě v rychlosti hledal papír stylem jezevce hrabajícího noru a už bral sprintem slalom mezi stanama. Směr Cadílak. Já jsem se snažila urovnat věci ve stanu alespoň tak, abychom se tam po zbytek noci vešli.
          Pak už mě vzbudilo až slunce. A chrounění ve vedlejším stanu a Šerifova slova k Taťkovi: "Ty teda chrápeš, ty dobytku." Čemuž se Taťka upřímně podivil. Posnídali jsme chléb a lovecký salám, který nám už samostatně přišel ze stanu naproti. Horší to bylo s hygienou. Jediná tekoucí voda byla v řece. To by nevadilo. Ale pobřežní srázy byly vysoké, plné šutrů, křoví a určitě i klíšťat. To vadilo. Přísahám, že jsem se fakt chtěla mejt a hledala jsem nějakou třeba jen uzounkou rybářskou cestičku k vodě. Nenašla. Tak jsem odbyla zuby vyčištěním v Dobré vodě – perlivé a zbytek jsem uchlácholila, že až doma. Výhodu měl Šerif, který mohl vytáhnout zub z kapsy, přepucovat a zase uložit. Jenže prohlásil, že nejlíp se zuby čistí slivovicí. To jsme považovali za docela dobrý nápad i my se zuby už vyčištěnými. Dorazili jsme Taťkovu tekutou zásobu, udělala jsem ještě pár ukázkových fotek a nastalo pakování. Po předchozí špatné zkušenosti s orientací v obou báglech jsme tentokrát nic neponechali náhodě a při pakování jsme průběžně jeden druhému hlásili: "Kdybych hledal to a to, mám to v týhle kapse." Takže jsem věděla, kde co má Karel, ale u sebe jsem si nebyla jistá. Doufala jsem, že si to na oplátku zase zapamatuje Karel. I když teď už hledání v mém zavazadle bylo jednodušší. Většina zipů totiž nedržela. Některé povolily možná mojí vinou, některé stářím, některé možná jen trucovaly. Takže mi všechno docela přehledně lezlo z báglu ven. Poobjímali jsme kamarády a s těžkým srdcem a batohem jsme se rozloučili.
          Došli jsme do Štěchovic a řešili co dál. Byly dvě možnosti: buď jet zrovna domů (pro tu byl Karel) nebo se projet parníkem na Slapy, a pak teprve autobusem na Prahu (pro tu byl zbytek). Tedy 1 : 3. Orientačně jsem šla zjistit odjezdy parníku. V přístavišti byl plavební řád stržený, tak jsem korzovala po Štěchovicích a ptala se asi čtyř místních žen a dostala čtyři odpovědi. Bohužel i čtyři různé časy odjezdu. Vrátila jsem se ke kolektivu a zase bylo nevyřešeno. A jak jsme tam očumovali, došlo mi, že v cukrárně naproti obsluhuje chlap. Nic proti pohlaví, ale … Cukrář mi s úsměvem půjčil plavební řád a ještě litoval, že mi ho nemůže dát, protože má poslední. Když sem si ho prohlížela, zdál se mně nějak povědomej. Plavební řád, ne Cukrář. Takže jsem došla k chlapům a už z dálky jsem volala: "Vy magoři, vy nemůžete někdo říct, že máme ten plavební řád vytištěnej z internetu!" Každej se divil stejně jako já. A přitom ho měl každej u sebe. Stejně jako já. Parník měl odjet skoro za dvě hodiny. Karel dělal psí oči, že by jel do svého bytečku a hlavně do svého záchodu. To byl silný argument. A Šerif pronesl: "Já se podřídím, ale je mně jasný, že už se sem nikdy v životě nepodívám." Bylo rozhodnuto. Přestěhovali jsme svoje stanoviště před místní obchod a nakoupili jsme si zásoby na dvouhodinové čekání. A představ si, co si koupil Taťka! Ne, lovecký salám ne, ale mlíko. A ještě ho škodolibě nabízel. Já jsem si zavdala. Šerif prohlásil, že to je dobrý tak na posrání. Uklidnili jsme ho, že rifle už má stejně poskvrněný … Karel odmítl s tím, že se mu otvírá prdel, jen se na mlíko podívá. A tak se začla rozebírat včerejší rychlovka a Karel nás ještě sprdnul: "No vy se smějete, ale dyť já málem dopad jak ten Šerifův kamarád. Taky sem mohl trousit. Jediná výhoda, že sem měl kraťasy." Diskuse právě vhodná ke snídani.
          Před plánovaným odjezdem parníku jsme se přesunuli k přístavišti. Už tam čekala babička s asi čtyřletou vnučkou. Sice tvrdila, že je místní, ale příjezdem parníku si taky nebyla moc jistá. A to ještě vnučka byla tak vtipná, že odbíhala na molo a volala: "Už jede!" A my, věříc v dětskou pravdomluvnost, hodili batohy na záda a teprve na molu jsme zjistili, že to byl vtip. Blbej. Vypadalo to, že jestli parník nedorazí včas, stane se ze mě Herodes. Naštěstí PŘESNĚ v čas uvedený na plavebním řádu se v záhybu řeky objevila nádherná loď. Když dorazila blíž, sice už nevypadala tak nádherně, ale zastavila. Plavčík nechal nějaké lidi vystoupit a dělal, jako že zvedá můstek. Okamžitě jsem volala, že chceme na loď. Nápadně se tomu podivil a mně až teď došlo, že to byl vtip. Taky blbej. Si dneska ze mě bude každej dělat holou … řiť, nebo co?
          Ale to už jsme platili. Na rozdíl od autobusu nechtěli ani příplatek za batohy, většina míst byla volných, obsluha usměvavá a vtipná :-)), takže pohodička. Vyfotila jsem Štěchovickej most a pak jsme projížděli okolo Utahovýho kempu. Mohutným řvaním jsem na sebe upozornila několik kamarádů na břehu a veškeré osazenstvo na lodi. Kamarádi mávali, viditelně překvapený z toho, že jsme se s nima ráno rozloučili a v poledne se tady projíždíme. Možná i záviděli, že tohle takticky nezvládli. Jó holt neměli vytištěnej plavební řád, jako někdo … A to už jsme zapluli do zdymadla u Štěchovické vodní elektrárny. V ten okamžik přestalo být i Karlovi líto, že podlehl nátlaku většiny, zatímco už mohl sedět doma na záchodě. Chlapi běhali z jednoho boku lodi na druhý, zepředu dozadu a naopak. Sledovali všechno s očima rozevřenejma jak malý děti. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že taky nebylo divu, protože všichni viděli zdymadlo poprvé. A někteří možná i naposled. A když nás vypustili na vodu o stupeň víš, začala další atrakce. Tos nezažil?! Pluli jsme nádherným kaňonem Vltavy v místech, které zase známe ze starých trampských kotlíkovek – Svatojánské proudy, Bílé skály. Ale to není ta atrakce. Ta nastala, když se objevily na březích první chaty. Z každé vybíhali obyvatelé od oběda a mávali, volali, zvonili, houkali, bouchali … prostě vydávali na pozdrav co největší rachot. V některých chatách na to už byli nachystaní, měli lodní zvonce a třeba i lodní houkačky. Když neměli nic, třískali aspoň lžící do ešusu. My jsme netřískali, ale o to víc jsme mávali a volali Áááááhóóój. To byl zážitek! Ke konci jsem se těšila na Slapy, protože jsem měla ruce jak větrnej mlejn lopatky a myslela jsem, že mi upadnou. A taky jsem si říkala, že Slapská přehrada je vyšší, to teprf bude zdymadlo, to teprf budou chlapi čumět. Šerif loudil, kde je socha Svatýho Jana, že ji chce vidět, protože o ní moc slyšel a že je to památka utonulým. Podle mapy jsme lokalizovali sochu na pravoboku a když se objevila na obzoru, loď se začala k pravému břehu přibližovat. Říkali jsme si: "Ta posádka je tak hodná, chtějí nám dopřát prohlídku sochy zblízka." Jenže to už jsme byli u mola a hodná posádka se s námi loučila. Zradááááá! U plavčíka, jsem si ujasnila, že opravdu dál nejednou, což bylo zřejmé i při pohledu na tělo přehrady. Zdymadlo žádný! Aspoň mně vysvětlil kudy na autobus. Pořád nahoru! Do řiti!!!
          Tak jsme nahodili batohy, rozloučili se i my s posádkou a vydali se … nahoru. První a poslední dobrou zprávu nám přinesla cedule s nápisem ‚Hospoda U proudů 250 metrů'. Karel se nad tímto faktem nahlas radoval. Radost ho přešla okamžitě, když mu jakýsi kolemjdoucí dobrák upřesnil: "Jo 250 metrů, ale výškovejch." Taťka zahlédl nějakou odbočku s cedulí a v domnění, že je to zkratka, vyrazil ceduli prozkoumat. Ale zklamaně se vrátil a pokračoval s námi. Na dotaz, co bylo na ceduli napsáno, odpověděl: "Já sem tam šel jen tak cvičně. Dyť nemám brejle." A Šerif zase, že chce sochu. Kousek před námi šla naše známá babička s vnučkou a šly jinam, než ostatní turisti. Usoudili jsme, že je domácí a tak zná zkratku. Vyrazili jsme za ní. Když se po chvilce stání u břehu obě otočily a vydaly se proti nám, připadali jsme si zmateně. Zeptali jsme se babičky na sochu. Ukázala směrem, kterým šli všichni ostatní turisté, a vysvětlila nám: "My jsme tady šly zamávat dědečkovi. Dělá na přehradě." Byla místní. Až moc.
           A tak jsme funěli do kopce a Taťka mezi funěním nadával: "To … tady … někdo … sliboval … zdymadlo … a … zatím … zdýmáme … sami …" Jako bych za to mohla. Ke konci to bylo ždímadlo – posledních sil. Já jsem se jen modlila, aby z tý vesnice, do který jsme šplhali, jel v neděli aspoň jeden autobus. Nejlépe ihned, nebo mě uškrtěj. Po vysokohorském výstupu se před námi objevila autobusová zastávka, obchod a hospoda. Samé nanejvýš vhodné objekty. Ve stínu lípy jsme shodili batohy, zjistili, že autobusy jedou dva a že do odjezdu prvního máme hodinu času. Rozdělali jsme celtu, popadali na ní a rozdělili si služby pivní donášky. Naštěstí v hospodě dávali pivo i přes ulici. I přes silnici. K němu jsme si dopřáli chléb a poslední kousky (zaplať pánbůh) loveckého salámu. A tak se naše karavana vcelku v pohodě dočkala příjezdu autobusu.
           Cesta autobusem nebyla nic mimořádného. Součet cestujících převyšoval součet míst k sezení a k stání. Teplota v autobuse převyšovala teplotu únosnou pro lidský organismus. A obsah mého žaludku se celou cestu snažil převýšit moji ústní dutinu. Poslední kilometry jsem se odreagovávala počítáním, abych se soustředila na něco jiného, než na hrůzy cestování. Když jsem byla u dvou miliónů čtyři sta padesáti jedna tisíc dvě stě devadesáti osmi, autobus s mohutným drcnutím zastavil u Smíchovského nádraží. Venku jsem chvíli lapala po kyslíku a málem brečela nad svým-tvým zavazadlem. Batoh vypadal jak špatně udělaný strašák na poli – tlačenicí v autobuse z nedržících zipů vyhřezly všechny vnitřnosti. Odmítla jsem chůzi podchodem, protože to znamenalo vláčet batoh ze schodů a do schodů. Ani náhodou! Takže jsme svižně prokličkovali po silnici hustým pražským provozem, na nádraží jsme nejdřív zjistili, že nám vlak právě ujel, potom zase, že nám neujel, protože má zpoždění. Takže fofrem koupit jízdenky (někteří), fofrem na nástupiště (všichni) a fofrem nastoupit do oranžovýho expresu a hurá domůůůů! Do oranžova rozpálený expres stál ještě dvacet minut na hlavním nádraží, z našich nemytých těl tekl pot jak z ryny, a tak jsme vytáhli zbytek mojí pasty na zuby Popovice-Colgate. A Taťka chleba a lovecký salám :-(. Cestu vlakem jsem přežila jen díky tomu, že jsem před Kolínem usnula a vzbudila se v Pardubicích. A od Pardubic se začalo zatahovat. Parádní bouřkový mraky. Naši osadní meteorologové Karel a Šerif jim říkali nějak odborně. Něco jako kumulus erektus. No a v Ústí už kumuly erektovaly. Ale to nám bylo úplně volný. Nevadilo by mně, ani kdybych měla domů dojet ponorkou.
           Ve Třebové jsme se rozloučili bez focení. Nebyl čas a při pohlednu na nás … škoda snímku. S Karlem jsme vyrazili k domovu. Po chodníku šla proti nám moje dobrá kamarádka. Usmívám se na ní. Ona nic. Usmívám se víc. Ona nic. Usmívám se přes celou hlavu. Ona nic. Středně slyšitelně říkám Ahoj. Ona nic. Tož jsem zařvala: "Ahoj Jano!" A ona sebou škubla a taky zařvala: "Jéžišmarjá, to seš ty! Já tě vůbec nepoznala." Není divu, zná mě umytou.