|
Simpsonova poušť 2022
V loňském roce se nám opět podařilo projet poušť uprostřed Austrálie - Simpson desert. O samotné poušti jsem psala hodně po první výpravě. Je to sice ke stažení pod rokem 2019, ale ať nemusíte hledat, přišpendlím to i sem ve formě pdf (ke stažení zde).Tentokrát jsme jeli jinou "cestou" (nevím, jak bych nazvala to, když se jede někudy, kde cesta není). Má název Madigan Line, protože po ní šla karavana velbloudů pod vedením pana Madigana v roce 1939. Od té doby po ní přejelo pár aut, stále je vhodnější pro ty velbloudy.
Krásně vše popsal František s Vilkou, takže na konec vložím jejich vyprávění a pár mých fotek.
Jelikož nám v poušti pršelo, všechno kvetlo, mokrý písek byl temně rudý a já se vrátila s pěti tisíci fotek. Ve foťáku. Dalších pár tisíc v mobilu. Pepa to měl horší, ten měl navíc červený písek v autě všude. Pro kamarády na motorkách je tohle jedna z cest zvaná VÝZVA. Musí přežít a dojet jenom z vlastních zásob. Dokonce odmítli ohřát si jídlo na našem vařiči, povolen je pouze oheň. Jenom Kamil dostal trestné body, protože když jsme se po několika dnech jízdy ve vedru a prachu potkali, Pepa měl zrovna otevřené pivo. A to Kamil nevydržel a napil se, prý mu Pepa připadal jako Ježíš, když stál na poušti s vodou.
K fotkám: Obloha v je poušti jiná, krásná a nízko, jakoby na dosah. Oranžové vlajky na autě jsou povinné na French Line, po které jsme jeli zpátky. Musí být ve výšce tři a půl metru od země, aby se protijedoucí auta viděla přes dunu a nesrazila se na vrcholku. Taky se průběžně musí každý hlásit na radiu, ale moc aut jsme nepotkali ani tam. Takové blázny, kteří si pojedou zrychtovat auto do pouště, aby pohledal. Žádná fotka není dobarvovaná, tyhle barvy tam prostě jsou. Ta ještěrka na keři jen tak prostě seděla a odpočívala, podle pozice si asi nahřívala bříško. Jestlipak najdete na jedné fotce Jižní kříž?!
Ještě dodatek k našemu webu - Náš poskytovatel WebHostingu začal zpoplaňovat kde co, takže tvorba stránek je bolestná nejen při sezení u počítače, ale i při sáhnutí do peněženky. Zatím jsem předplatila dva roky. Pak se uvidí. Ale pokud chcete, stáhněte si cokoliv, nebo mně napište a já to cokoliv pošlu. Není jisté, jak dlouho vydržíme.
Přeji vám všem fajn dny
Marta Pelda Pelikánová
Vyprávění od Vilky a Františka
Simpson desert 2022.
Ahoj kamarádi,
kdykoliv někdo dostane nápad jet se projet do Simpson desert, vždy se rádi přidáme. Tentokrát to byla parta šesti motorkářů. O výpravu projevila zájem i Pelda a Pepa, a tak jsme byli parta šesti motorek a dvou aut.
Motorky se v terénu pohybují mnohem rychleji než auta a tvoří svoji skupinu, ve které si navzájem pomáhají. Proto i auta musí být kvůli bezpečnosti v tak náročném terénu alespoň dvě.
Pepa s Peldou k nám, do Adelaide, přijeli v úterý, a hned ve středu 21.9.2022 jsme společně vyrazili na cestu.
Ale než jsme do městečka Mt. Dare, v Simpson desert dojeli, náš Trupík, asi po 100 km od Adelaide, začal stávkovat. Zastavili jsme u benzinky, a když jsme chtěli opět pokračovat v cestě, nešel nastartovat. Zkusil jsem jednu z možných závad a motor naskočil. A tak jsem si bláhově myslel, že jsem závadu opravil. Následující den, když jsme přespali v buši, motor vesele naskočil a dojeli jsme k další benzinové pumpě v osadě Pimba, což už bylo od Adelaide skoro 500 km. Zde již Trupík definitivně nenastartoval.
Zavolali jsme silniční službu RAA, a ani jim se závada nepodařila na místě odstranit. Naštěstí přijel opravář rovnou s náklaďákem, na kterém přivezl i osobni auto. Jejich auto šlo z náklaďáku dolů, náš Trupík nahoru, my dva jsme nasedli do jejich osobáku a jeli jsme asi 80 km do servisu, do městečka Roxby Downs. Pepa s Peldou ve svém autě jeli za námi.
Do opravny v Roxby Downs jsme dojeli odpoledne a opravna fungovala jen do 17 hodin. Byl čtvrtek, státní svátek a školní prázdniny k tomu!!! Čekali jsme do zavíračky, jestli se auto podaří opravit, ale bohužel nám řekli, že budou moci pokračovat až ráno. Ubytovali jsme se tedy v karavan parku.
Ráno jsme informovali motorkáře, kteří byli též na cestě do Mt. Dare, co se nám přihodilo. Moje dcera Šárka a její muž Láďa, kteří byli shodou okolnosti blízko od Roxby Downs, a měli zrovna signál na telefonu, nám nabídli půjčit jejich auto, za kterým přepravovali svoje motorky, v případě, že naše auto nepůjde opravit. (Chtěli své auto v Mt. Dare odstavit a pokračovat po Simpson desertu na motorkách.)
Ráno jsme se dozvěděli, že je Trupik v místních podmínkách neopravitelný a RAA (silniční služba) zajistila zdarma odvoz Trupika do Adelaide. Zajistila nám zdarma i ubytováni v karavan parku. Měli jsme nárok i na půjčení auta, ale bohužel v Roxby Downs nebylo žádné k dispozici.)
Chtěli jsme Šárce a Láďovi říct, jak vše dopadlo, ale ti už byli bez signálu. Když jsme se jim dovolali, byli už v Coober Pedy, 450 km daleko. Tam se náhodou potkali s autem Kamila a Marka, a jejich motorkami, kteří též směrovali do Mt. Dare. Po krátké domluvě dala Šarka s Láďou svoje věci do auta Kamila a Marka. Ti pokračovali do Mt. Dare a Šárka s Láďou se pro nás 450 km vrátili do Roxby Downs.
Tentokrát jsme se již nevraceli na silnici, ale vzali jsme to zkratkou, po prašné a kamenité cestě, která byla o 170 km kratší. K naší další smůle, se asi po 10 km jízdy, odrazil kámen odhozený kolem auta od vozíku s motorkami, a rozbil nám zadní sklo!!! Roztříštilo se, ale nevysypalo. Částečně jsme ho přelepili lepicí páskou, a okno trochu utěsnili věcmi zevnitř a pelášili jsme dál. Byl už totiž pátek večer a před sebou jsme měli ještě 600 km, po prašných cestách do Mt. Dare. Odkud jsme měli v neděli ráno s ostatními vyjíždět.
Přespali jsme pozdě večer v divočině. V sobotu brzy ráno jsme nasedali umounění do zaprášeného auta. Na prašné, drncající cestě lepicí páska na okénku nedržela, sklo se stále sypalo a prach byl všude. Kolem desáté hodiny jsme dojeli k řece, kde jsme chtěli posvačit. Když jsme vystoupili z auta, zjistili jsme defekt na předním kole. Tak to bylo do třetice!!!
Ale zase se vše v dobré obrátilo. Kolo bylo bezdušové, tak šlo lehce opravit. Řeka, u které jsme zastavili, pomohla najit v kole dírku, lepící souprava, přendaná z Trupika, byla po ruce a za půl hoďky jsme pokračovali v cestě. V Oodnadatta jsme doplnili naftu, koupili jsme tři lepicí pásky a kartonem z krabic jsme spravili zadní okénko tak dobře, že se do auta už neprášilo. Odpoledne jsme dorazili do Mt. Dare. Ubytovali jsme se v kempu kde, byli již i ostatní motorkáři, a mohli jsme podle plánu druhý den vyrazit do dun.
V neděli za úsvitu nastal v kempu šum. Motorkáři připravovali svá vozítka na dlouhou a strasti plnou cestu. Všechno si vezli sami. Vybavení pro motorku včetně benzinu ve zvětšené nádrži, jídlo a vodu na 4 dny, a oblečení a věci na spaní na 7 dnů. I když se snažili vše zminimalizovat, vážila jejich motorka o 60 kg více, než je obvyklé. (cca 200 kg). Tak těžká motorka se v případě pádu moc špatně zvedá, museli si tedy mezi sebou vypomáhat. Chtěli si vyzkoušet, jestli se tak těžká trať dá ujet, bez cizí pomoci. Mezi sebou byli propojeni vysílačkami a s námi satelitním telefonem pro případ zraněni jezdce nebo poškozeni motorky. Vysílačky jsou naladěné na kanále 10 pro všechny účastníky Simpson desertu. Některé tratě jsou totiž obousměrné a duny jsou tak vysoké, že se protijedoucí vozidla nevidí i přesto, že auta mají 2,5 m vysoké vlaječky. Musí se tedy před dunou nahlásit vysílačkou, aby se na duně nesrazili.
"Naším autem" se teď, na sedm dnů, stalo auto Šárky a Ládi, kteří přesedlali na motorky. Též jsme museli auto vybavit naftou, vodou, jídlem, nářadím na případné opravy, věcmi na táboření v divočině a na spaní. Pepovo a Peldy auto bylo nachystané už z domova, jen dotankovali.
Vyrazili jsme na cestu dříve než motorkáři. Sice jsme měli mapu, ale stále jsme si nebyli jisti, jestli jedeme správně. Značení nebylo žádné a vyjetých cest v písku bylo vždy několik... Naštěstí intuice a orientační smysl Peldy nás vždy vedly správně. Až někdy kolem poledne, kdy jsme dojeli do opuštěného místa Old Andado, kde byla chajda a přístřešek s vodou, jsme konečně věděli, že jedeme správně. Pak jsme podle mapy odbočili na Madigan Line . Jisti jsme si ale opět byli, až když jsme zahlédli v křoví malou cedulku s nápisem. Tato trať není tak populární, a tak i naši motorkáři ji jeli poprvé a zažívali stejný problém se značením. Zakempovali jsme kolem 17 hodiny a měli jsme najeto 280 km. Motorkáři, se kterými jsme se večer spojili satelitním telefonem, ujeli jen 150 km. Hodně je zdržela porucha na jedné z motorek.
Druhy den se nám jelo již veseleji. Poušť po nedávném dešti krásně vykvetla, a červeno-oranžová duna následovala červeno-oranžovou dunu, a tak jsme se stále jen kochali a fotili. Ted už jsme si byli jisti, že jedeme dobře, protože se začaly objevovat nenápadné, žluté kolíky, na kterých byla čísla. Stejná čísla byla i v mapě. (Označovala kempy, kde v roce 1939 odpočíval pan Madigan, který tudy putoval pěšky s doprovodem a s karavanou velbloudů). Večer jsme se utábořili někde mezi kempem 11 a 12. A asi po půl hodině táboření jsme je uslyšeli. Motorkáříííííí... To bylo radosti. Večer jsme strávili u společného ohně s radostným vyprávěním. My jsme dnes ujeli jen 80 km, motorkáři 160 km.
(Kdyby nás dnes nedojeli, byli jsme rozhodnuti na ně zítra počkat). V noci se obloha zatáhla a trochu sprchlo.
Třetí den se brzy ráno loučíme s motorkáři a opět vyjíždíme do dun. Po dešti mají duny tmavorudou barvu a keře a květiny kolem jsou ještě krásnější. Mezi kempy 13 a 14 nás předjíždějí 4 auta. U kempu 14 obědváme a večer táboříme za kempem 18. Motorkáři kempuji u čísla 21. Upozornili nás, abychom se vyhnuli všem loužím a blátu, protože prý u kempu 20, zapadlo auto s přívěsem. Máme mu zítra pomoci dostat se z bahna ven.
Čtvrtý den. Ráno jsme rychle sbalili a pospíchali co nejrychleji ke kempu č. 20. Duny už byly nižší a mezi nimi bylo vždy solné jezero. Některá jezera byla pěkně vyschlá s hladkým povrchem, ale některá byla rozbahněná a auty rozjezděná. Když jsme dorazili k č. 20, zapadlým manželům už pomáhaly posádky ze čtyř aut, které nás včera předjeli. Byli už z nejhoršího bláta venku. Pomohli jsme jen zapřáhnout přívěs a popřáli jim šťastnou cestu. U kempu 22 jsme poobědvali a cesta nás zavedla opět do červených dun, kde jsme potkali 3 auta v protisměru. Kolem 13:30 hod jsme vyjeli pod nejvyšší dunou zvanou Big Red. Ta už byla na téhle cestě poslední a měla čtyři nájezdy. Tři hodně obtížné, čtvrtý mírnější. Zkoušeli jsme vyjet všechny a radovali jsme se i když se nám na některém nájezdu nedařilo vyjet nahoru. Za dunou už bylo totiž městečko Birdsville. Bylo sice ještě 63 km vzdálené, ale už bez dun, Jen po prašné cestě. Měli jsme za sebou 750 km v poušti!
Ubytovali jsme se v Birdsville v kempu. S našimi šesti motorkáři jsme se setkali až při večeři v místním hotelu, kterou jsme si dopřáli za odměnu.
Den pátý. Dnes jsme s odjezdem nepospíchali. Sbalili jsme si v kempu věci a odjeli jsme s motorkáři na snídani do místního pekařství. Doplnili jsme si zásoby vody, navštívili jsme infocentrum. Natankovali jsme naftu a k našemu překvapeni jsme zjistili, že obsluha čerpací stanice jsou dva mladíci z Česka.
Před devátou hodinou ranní jsme vyrazili zpět do pouště. Měli jsme před sebou cestu z Birdsville po trase zvané French Line, zpět do Mt. Dare, která je dlouhá 500 km. Tato trasa byla dvousměrná a my jsme ji teď jeli proti větru. To znamenalo, že nájezdy na dunu byly vyšší a rozbitější než sjezdy. (Tuto trasu jsme jeli v minulosti již dvakrát, ale vždy opačným směrem, z Mt. Dare do Birdsville).
Nejprve jsme přijeli opět k Big Red. Když se mužská část našich posádek dostatečně na duně vyřádila, pokračovali jsme v cestě. Kolem desáté hodiny jsme úspěšně přejeli vysokou dunu naproti Big Red a vjeli jsme na trasu French Line. Asi 20 minut jsme ještě pomáhali vytáhnout auto za námi, které na duně uvízlo. Pak už jsme ale opravdu odjeli. Kolem poledne jsme obědvali u značky Q5 a večer jsme spali v buši blízko solného jezera. (ujeto asi 180 km)
Den šestý. Vstáváme se sluníčkem, snídáme, balíme a vyjíždíme. Po chvíli přijíždíme k velikému, rozblácenému, solnému jezeru. Jedeme po jeho okraji a objíždíme ho skoro hodinu a půl a vyjíždíme u Poepple Corner. To je trojmezí států South Australia, Queensland a Northern Territory. Fotíme se tu a pak pokračujeme po French Line dál. Po poledni nám, na satelitní telefon, volala Šárka, že najeli na Erabena track. Chtěli zkusit jet po jiné, s French Line souběžné cestě, ale byla tak náročná a rozbahněná, že se zase po WAA vrátili zpět na French Line. Byli jsme domluveni, že bychom ji také zkusili, ale po tomto varováni jsme na ni neodbočili. Budeme-li mít štěstí, mohli bychom se s nimi dnes potkat. Ale pak se na jedné duně Pepa se svým autem zahrabal a jeho vytažení a vyproštěni zabralo víc jak hodinu času. A tak jsme mohli na setkání zapomenout. Před setměním jsme se utábořili na poměrně velikém place mezi dvěma dunami. Vařili jsme si právě večeři, když jsme uslyšeli rachot motorek. A za chvíli se na duně dvě objevily. Začali jsme výskat a hulákat i přes to, že motorky byly jen dvě a přijely z opačného směru. Ale poznejte na dálku zaprášeného člověka na motorce s přilbou na hlavě. Nakonec z toho byla veselá příhoda, protože když k nám dojeli, pozvala je Pelda na večeři a ptala se po ostatních. Když se vysvětlilo, že to nejsou naši, srdečně jsme se tomu zasmáli a motorkáři odjeli bez večeře. Večer u ohýnku už proběhl v klidu. (najeto asi 150 km)
Den sedmy. Hned první dunu, pod kterou jsme spali, Pepovo auto nevyjelo ani na třetí pokus. Naštěstí jsem objevil ještě jednu cestičku po vrstevnici a tou Pepa na dunu vyjel. My jsme vyjeli na podruhé. Zdolávali jsme opět jednu dunu za druhou, ale na jedné jsme se zahrabali pro změnu my. Pepa nás na laně bravurně vytáhl. Cestou pozorujeme ještěrky, které se vyhřívají na sluníčku a ani naše auta je nevyruší. Duny se pomalu začaly zmenšovat a ubývat až zmizely úplně. Kolem 15 hodiny dojíždíme po prašné cestě do Dalhousie Springs. Jezírko mělo vodu teplou 36*C a vzduch byl 30*C. V jezírku žiji 3 cm dlouhé rybičky - Dalhousie goby. Voda nás moc neosvěžila, ale zato jsme se po dlouhé době pořádně umyli v teplé vodě... Asi po hodině koupání jsme dojeli 71 km po prašné cestě do Mt. Dare.
Celý okruh pouští z Mt. Dare přes Birdsville zpět do Mt. Dare měřil 1 250 km.
Do Adelaide jsme se vrátili v neděli, v autě se Šárkou, těsně před půlnocí. Pelda s Pepou zůstali na noc v Coober Pedy a do Adelaide přijeli v pondělí večer.
Ahoj Franta a Vilka.
Fotogalerie .... zobrazit detail
Video 1 .... zobrazit detail
Video 2 .... zobrazit detail