|
SPLNĚNÝ SEN - NA STARÁ KOLENA, ALE PŘECE
Splnila jsem si sen, na který jsem už ani nemyslela, natož abych doufala v jeho uskutečnění. Vždycky mě lákalo být tulákem bez cíle, bez omezení časem a ostatníma lidma. I proto jsem tramp a v Čechách to bylo tak jednoduché. Na australském kontinentu jsem si přání částečně plnila vlakovýma cestama, ale při obrovitosti tohodle kusu Země pěší tulák s hromadnou dopravou nemá moc šancí. A teď...
Ale od začátku. Na všechny divoké expedice, které by manžel nedal, tady v Austrálii jezdím s partou a já jsem v autě s kamarádem Pepou, protože má sice staré, ale dobré terénní auto. Má ho upravené na spaní jedné osoby, takže já jsem vždycky stavěla stan. Letos v lednu Pepa objevil, že se v sousední vesnici prodává terénní auto, podobný typ, ale mnohem novější, ve výborném stavu a za tak výhodnou cenu, že Pepa považoval za svoji kamarádskou povinnost obvolat známé, aby si ho někdo koupil. Volal i mně a já jeho vzkaz přetlumočila Davidovi. Ten naprosto od pasu vystřelil větu: "Ať si ho koupí Pepa a ty si kup to jeho starý." Netrvalo půl hodiny a já se s Pepou dohodla na ceně. David už nemohl couvnout, neb jsme oba svorně tvrdili, že to byl přece jeho nápad.
Problém nastal v tom, že Pepa i auto bydlí ve státě Victoria, tedy na jižním konci Austrálie. A David zrovna nemohl odjet, protože byl objednán u doktorů a měl před sebou nahrnuté další povinnosti. Já jsem okamžitě lapla příležitost za pačesy! S výmluvou, že nechci čekat, až začne zima, vyskočí covidová čísla a zavřou hranice, jsem odletěla do Melbourne. Pepa s Janou mě vyzvedli z letiště a dopravili 230 kilometrů do jejich bydliště v podhůří. Když jsem objekt svojí touhy uviděla v jejich garáži, sama jsem si vynadala, do čeho se to ženu. Nikdy jsem takhle obří auto neřídila, vždycky ho řídil Pepa. Ani vlastně nejsem zkušený dálkový řidič, na manželských cestách šoféruje David, já jsem spíš na příměstské popojíždění. Ale Jana s Pepou mě ujistili, že můžu jezdit kolem jejich chalupy, pokud nepřejedu kačeny, slepice, papoušky nebo někoho z nich dvou. To bylo první den, pak jsme začali courat po okolních vesnicích. Před první jízdou do většího města jsem hrůzou skoro nespala. Plánovala jsem u nich být týden, ale záplavy na trase domů můj tréninkový pobyt prodloužily na tři týdny. Ovšem užili jsme si je. Já se konečně podívala na chatu, kterou stavěla parta melbournských trampů v Australských alpách u osady Licola. To byl jeden splněný sen, dostat se tam. Že to bude vlastním autem a navíc, že budu řídit, by mě nenapadlo ani při blouznění v kokainovým rauši. Je pravda, že poslední fázi cesty, kdy už vlastně cesta není, jen brod přes řeku a pak něco šíleného ve svahu s obříma balvanana, tak to odřídil Pepa. A pak bylo vtipný, když se mu kluci smáli, že spí ve stanu, protože auto už bylo moje a já oknem poprvé pozorovala hvězdy ze své "postele". Navíc po nočním dešti měl Pepa z karimatky vodní lůžko a já si lebedila v suchu.
No, po třech týdnech jsem konečně odjela. Na první den jsem si dala jen nákup a dojet k moři nějakých osmdesát kiláků. Odbočka: S Pepou jsme s tímhle autem najezdili tisíce kilometrů, on se svojí manželkou další desetitisíce a nikdy neměl prázdné kolo, žádný problém s kolem nebo pneumatikou. Já jsem byla kilometr od cíle mojí první samostatné cesty a na přejezdu přes most jsem píchla. Teda spíš se o něco pneumatika úplně rozřízla. Byla jsem tak na dně, že jsem ani neměla sílu brečet. Ale všechno vyřešilo moje pojištění, přijeli dva borci, kolo vyměnili. Pak začalo svítit nějaké světýlko na palubce a divně skřípaly dveře. To už jsem byla na místě, ukempovaná pár metrů od mořského břehu, dala jsem si panáka darované ořechovky a pozvala nevěřícího Pepu i s Janou na druhý den na návštěvu. Přijeli. Pepa opravil dveře, vysvětlil světýlko, a pořád nevěřícně kroutil hlavou nad pneumatikou, která může jít do šrotu. Jana mně objasnila podstatu všeho dění, že prostě auto od nich nechce, což se mu nikdo nediví, u nich stálo v garáži na koberci, u nás bude trpět na slunci a na ulici. Tak jsem si dala dalšího panáka v očekávání, co se ještě stane.
Ale už byl katastrofám konec. Projely jsme spolu 2 236,3 kilometrů. I přesto, že GPS určí vzdálenost od Jany a Pepy k nám domů jako 1 600 km. My dvě nikam nespěchaly. Kempovaly jsme, kde se dalo, kde se nám líbilo, kde to vonělo lesem a trávou nebo mořem, kde nebyly davy, kde nad námi v noci držel stráž Orion a my se modlily k Jižnímu kříži. Potkávaly jsme zajímavé lidi, pokecaly a jely dál. Velkým městům jsme se velkým obloukem vyhýbaly. Když pršelo, v noci bylo ve spacáku sucho a na předních sedáčkách uschlo oblečení, které promoklo při mých toulkách ve dne. Vždycky na mě věrně čekala. Zvládly jsme i trochu těžší terény, hrabala, ani nenaříkala. Bolestně zakvílela jen jednou, to když jsem při rozjezdu zapomněla vypnout ruční brzdu. Ale mnohem víc jsem vynadala já sama sobě. V národních parcích nám v noci po střeše hopkal posum, v dne nás okukovali klokani, o chleba jsme se většinou dělily s ptákama, o maso s kukaburou, o polívku se zvědavou ještěrkou, snídaňové vločky chutnaly papouškům a zbytek brambor nám snědlo nevíme co. Naštěstí nás nevyhledávali hadi. 
Fotily jsme se společně u cedulí všech tří států VIC, NSW, QLD a Teritoria hlavního města Canberry, které jsme projížděly. Pozorovaly jsme slunce, když si ráno protíralo oči, i když se večer chystalo do pelechu. To jsme mu poděkovaly za energii, kterou přes solární panel poslalo do záložní baterie. Kempovaly jsme u peřejí a kamenama si značily, kam stoupá voda, abychom případně stihly včas ujet. Několik rán a večerů jsme trpělivě čekaly na ptakopyska. Ale neukázal se, voda po deštích ještě moc rychle proudila a to on nerad. Celou cestu jsme přehrávaly trampské písničky a u zarostlých kolejí vždycky naladily hobousácký vlakovky. Nehořekovala, když jsem prudce zabrzdila, protože se nad obzorem vyhouply hory se špičkama v mracích a stádem ovcí v popředí. Nedivila se, proč hodinu čumím z vrcholku kopce, proč lezu na každou skálu, proč jedeme k polorozpadlému železničnímu mostu. Nevyzvídala, za jak dlouho budu zpátky, když jsem pakovala baťůžek a šněrovala pohory. Neptala se už ráno, co bude k večeři, věděla, že na benzince dostane plnou nádrž a mně stačí instantní nudle. Když jsem jí dávala šutrák za kolo, věděla, že to je pro naše dobro, že jde o držku. Nepokládala otázky jako, kolik už mám fotek západů slunce, proč fotím ten palmový háj ze všech stran, jestli si myslím, že ten brouk neuteče, když si k focení lehnu a jak dlouho budu ještě fotit tu polorozpadlou zlatokopeckou chýši. Neupozorňovala, že to starý nádraží jsem už fotila včera, jasně, dnes na něj přece svítí slunce. Neobracela světla v sloup, když jsem drze zastavila před Zlatou kytarou a poprosila kolemjdoucí o vyfocení. Nekroutila blatníkama v předstíraném údivu, že fotím tu podzimní alej žlutých topolů proti slunci. Kamenů na památku jsem si mohla nasbírat, co se mně pod postel vešlo, a bez poznámek. Nebála se, když jsem za jedné hodně výživné bouřky řešila dilema, jestli zůstat zakempovaná pod stromem, který nás sice chránil před krupobitím, ale vzhledem k podmáčenému okolí na nás taky mohl padnout. Neťukala si stěračem na čelo, když jsem zapomněla zavřít boční okno a všechen kouř z mého ohýnku čuďáčku zaplnil její útroby. Necvakala kapotou na znamení nesouhlasu, že odcházím přesně tam, kde je ta výstražná cedule. Nikdy jsme se neztratily, jenom jsme občas neplánovaně navštívily nová místa. Za celou dobu nekomentovala, že kromě dvou rezervních kol vzadu, veze ještě dvě na střeše, a já nemusela vysvětlovat, že ty si obuje do hodně špatného terénu a že další čtyři ještě zůstaly u Pepy.
Když byl signál, ráno i večer jsme podávaly hlášení Davidovi, který doma pomaloučku šedivěl strachem. Konečně jsem využila neomezené volání ve svém telefonu.
Jo, a ona se jmenuje Ruby, protože je krásně červená jako rubín na královské koruně. Ale já bych ji ani za ten vzácný šutr, ani za tu zlatou korunu nevyměnila. Ještě nás čeká spousta dobrodružství. Třeba pochopit, na co jsou všechny ty čudlíky, jak se řídí v těžkém terénu, v písku, po skalách. No a teď zrovna boj s úřadama, abych byla v papírech zapsaná jako její majitelka. Ale první krok ustála, technickou kontrolou prošla se zadrženým dechem.
Jani a Pepo, díky za všechno, za to že vás mám a že jste tak skvělí kamarádi. Davidovi děkuju za podporu, za to, že mně hned na začátku neřekl: "Ty ses zbláznila!" I když jsem si to sama myslela.
Zdraví vás velice dvě motorové trampice
Marta Pelda a Toyota Ruby
duben 2022
Fotogalerie .... zobrazit detail