Další vlaková cesta. Téma – Svítání na Stromboli.
24.3. – 30.3.2005

Směr Sicílie

Příprava rychlá, nakoupení půl tuny paštik a dvou krájených chlebů. Ze špajzky vyhrábnuty čínské polévky, které už pamatují cestu na Gibraltar. Volné jízdenky od loňska platí do konce března, akorát vypadnout. Náhodně vytisknu z internetu, co vyhledávač vyhledal o cestách na Stromboli a naprosto záměrně vytisknu předpověď počasí. V Palermu má být 15 nad nulou. Žádné palermo. Po loňských zkušenostech s padající PET flaškou pití, jsem zakoupila boční kapsy k batohu. Jsou skvělý. Jenom je mi divný, že se nijak nezajišťují, jsou nasazený tak jako hala bala.
V nádražní hale potkávám kolegu. Na jeho hulákání, kam jedu, odpovídám: "Na Stromboli." Láďa se podiví: "A kde hrajou?" Vysvětlím rozdíl mezi sopkou a hudební skupinou a mastím na perón.
Po nastoupení do vlaku se hned chlubím Věře s kapsama. Ta mě usadí: "A zacvakla sis je? Mně to dělal Lukáš." Mám do Vídně o zábavu postaráno. Lukáš musí být znatelně šikovnější. V rakouské metropoli už dokonce šest z osmi přiblblejch úchytek drží, dvě si statečně uchránily svoje hala i bala.
Přestává mi fungovat služební mobil. Ti pitomci na ředitelství mi při převodu zrušili možnost volání ze zahraničí. A já slíbila našim průběžné zprávy. Věra ujišťuje, že budeme psát z jejího.
Zvony dnes odlétají do Říma, my musíme nočním vlakem. V kupé jsme se dvěma mladýma polkama, takže v pohodě chrupeme. Budím se až v sedm ráno, přece o dovolené nebudu vstávat. Spolunocležnice šokuju pozdravem: "Dzin dobry." Polská babička se nezapře.
Stále nevěřím Věřiným slibům, že dole v Itálii už bude krásně teplo. Zatím to nevypadá. Věra svoje přesvědčování podkládá důkazy okolo se míhajících zelených stromů. Jako důkaz by to ušlo. Kdyby to nebyly borovice. Trochu mě přesvědčí v zahradě muzea před římským nádražím záhonek zarostlý čerstvým plevelem. A sundala jsem bundu. Je to na dobré cestě. A my taky.
Z Říma následuje vlak na Sicílii. Cesta podél pobřeží je krásná, ale nudná. Proto se řídíme heslem, které jsme právě vymyslely: "Co dneska sežereš, nemusíš zítra nosit." V batohu mně ubylo asi třicet paštik. Z devadesáti osmi. Po projetí Neapolí mávám Vesuvu a slibuju, že od něj budu pozdravovat jeho jižnější a akčnější sourozence.
Změnu přináší večer a trajekt na Sicílii. Převáží totiž celý vlak. Po pár vagónech ho i s námi rozšibují do podpalubí. To by u nás na ranžíru posunovači čuměli. Boženka mě varovala, že zatímco zvědaví turisté utíkají na palubu sledovat atrakci přejezdu, místní zlodějíčci běží do podpalubí rabovat jejich bagáž. Takže se na palubě střídáme. A dobře děláme. Zůstávám hlídat první. Vlakem prochází i na Itala dost snědý chlap, nakukuje do kupátek a když si bojovně stoupnu do dveří, vysvětluje nesrozumitelnou hatmatilkou, jako že zapomněl, kde sedí. Já ti dám zapomněl! Měl bys sedět, že bys na to do smrti smrťoucí nezapomněl! Díky, Boženko. Vrací se Věra a měníme stanoviště. Na palubě je nádherně, měsíc v úplňku visí nad pevninou, zatímco naše loď si to valí k Sicílii. Jenom je zima. Jestli Věra kecala, tak zmrznu. Nebo aspoň omrznu. Je konec března. Od Říma vyhlížím slíbené květy a ono nic. A teď už je tma.
Po vylodění na Sicílii musíme druhou zastávku vystupovat v Messina Centrale. Vlak bude mířit dolů na Siracuzy a my chceme pokračovat nahoru na Milazzo. Hlídáme tedy zastávky, jenže nevíme, co ještě byla šibovačka a co už regulérní zastávka. Takže když delší dobu stojíme v zastávce s cedulí Messina C.LE. začínám být nedůvěřivá. Nic takového v jízdním řádu nemám. Ptám se Italů v kupé, jestli je to ještě Messina Marina nebo už Messina Centrale. Po delším dohadování se Italové rozhodnou pro druhou možnost. Začíná naše rychlá a zmatená evakuace z přeplněného vlaku. S batohama. Na chodbě šlápnu do krabice, na které byl nakreslený dort. Můžou ho přemalovat na lívanec. Jak má našinec vědět, že zákeřní Italové zkracují Centrale na C.LE? To maj za to.
Jsme venku. Výpravčí píská. To bylo o fous. V hale zjišťujeme, že vlak do Milazza nám jede za hoďku. V pohodě. Ve vlaku ujím opět něco z paštikových zásob a chci od Věry napsat zprávu našim. Má nový mobil a neumí tam zadat +, takže kód do Čech +420 je pro nás nesplněným přáním. Považuju to za blbost. Věra mně vysvětluje, že ostatní čísla přetahovala ze starého telefonu. Půjčuju si přístroj a dobu s tím krámem zápasím sama. Bezvýsledně. Plus je vedeno jako písmeno a při zadávaní čísla jdou vyťukat jen číslice. Zatím to vzdáváme. Další problém dělá ve tmě sledovat zastávky. Svítící cedule na Sicílii ještě nedorazily. Zlaté České dráhy, a.s. Ptám se průvodčího, kdy budeme v Milazzu. Díky jeho anglické výslovnosti a mé anglické schopnosti náslechu vím naprosto přesně, že přijedeme v 19:13 nebo 19:30. Doufáme, že jedeme na čas.
Jedeme. Úderem půl osmé jako jediné dvě vystupujeme. V hale se s námi dává do řeči postarší pán. Dává se do řeči italsky, takže nevíme, jestli nám něco nabízí nebo nás prachsprostě balí. Vzhledem k tomu, že tady někde budeme muset přespat, nestojíme o popularitu, drsně se loučíme a vycházíme. Tím společnost nekončí. Při chůzi po silnici u nás zastavuje každé auto. Z gest některých řidičů je přímo poznat, co nám nabízí. Věru to rozčiluje a nic nepomáhá moje prostoduché vysvětlení, že na Sicílii asi nejsou moc zvyklí potkávat v noci venku ženské. Ještě k tomu s báglem, takže viditelně nemířící do hotelu. Tím pádem se neodvažujeme nikoho ptát na přístav. Prostě někam jdeme.
Samozřejmě prostě někam bylo úplně na druhou stranu. Jenže to poznáváme, až když jsme se po hodině dopracovaly k hlavní silnici. Po další hodině jsme alespoň ve městě. Provoz nám dokazuje, že Italové žijí v noci a siciliáni obzvlášť. Mně každý chlap v autě připadá jako mafián nebo jeho kmotr. Město má silnice bez chodníků. Musíme jít za sebou. Věra jde první a neustále něco říká. Je vám asi jasné, jak je rozumět člověku, který jde před vámi, mluví před sebe a okolo vás jezdí mafiáni s kmotrama na plný plyn. Jestli vám to jasné není, přiblížím vám to. Vůbec. Zpočátku se vždy ptám: "Cože? Cože?" Po delší době mi konečně dochází, že se jedná o podstatné informace typu: "Hele kočka." "Kvete kaktus." A podobně. Už se neptám. Už vlastně nedělám nic, jen mechanicky jdu. Přestávám mít strach ze zimy. Je mi vedro, leje ze mě pot, batoh snad vsakuje vlhkost a těžkne. Jen Věra mele. Bolí mě uši. Uprostřed noci přicházíme na dohled (daleký dohled) přístavu, na lavičce svlékám svých deset vrstev, až mým úborem zůstává pouze tričko. Věra do toho pokračuje v mlení. Tím že stojíme i rozumím a z monologu dotvářím dialog.
Věra: "Chceš napít?"
Já: "Nechci!"
Věra: "Chceš bombón?
Já: "Nechci!"
Věra: "Tak co bys teda chtěla?"
Já: "Abysme tam už byly."
Věra: "To ti nesplním. Přej si něco jinýho. Co bys chtěla?"
Já: "Abys byla zticha. Ale to mně taky nesplníš."
Věra: "Splním. Dokud neřekneš, budu mlčet."
A fakt. Světe div se, světe zboř se. Ticho. Další tří čtvrtě hodinku Věra mlčí a jen mi pantomimicky ukazuje místa, kde by se případně dalo spát. Po příchodu do přístavu povoluji mluvení. Je po půlnoci, my stojíme u společnosti zajišťující trajekt na Stromboli. Máme to v doporučení tištěném z internetu. Ptáme se jakéhosi přístavního hlídače, v kolik ráno vyjíždí loď. Uspokojeni, že jedna o půl šesté, druhá v šest, odcházíme.
Dojdeme mezi staré škunery na břehu, rozděláváme spacáky a padáme. Jsme mezi svýma, taky už dost starý bárky. Při rozdělávání spacáku se starostlivě rozhlížím okolo a svěřuju se: "Věro, on by se na cesty nějakej chlap hodil."
Věra jen zabručí: "Kdo by se o něj staral."
Upřesňuju: "On by stačil nějakej nafukovací. Večer bychom ho nafoukly jako matračku a posadily vedle nás." Věra už nereaguje. To budu muset domyslet.
Před usnutím mi stejně mihne hlavou, že asi nejsme normální, dvě ženský a spíme pod širákem na Sicílii. A to nevíme, jestli se na Sicílii může volně kempovat. Takové informace my předem nezjišťujeme, aby nás zbytečně neznervózňovaly.

Velký pátek – Stromboli

Vstáváme za tmy, za tmy dorážíme do přístavu, za tmy snídáme. Teprve po šesté se začíná okolo lodí něco hýbat. Lodník nás posílá do kanceláře, kde kupujeme lístek na první loď. V sedm hodin. Zákeřný italský informátor z noci už nikde není. Taky bych ho někam poslala. S poetickým východem slunce nad obrovskou rafinérkou opouštíme přístav.
Na lodi dospávám. Podle instrukcí z internetu máme fůru času. Za dvě hodiny bychom měli přijet k prvnímu ostrovu Vulcano, potom si to po jednotlivých ostrovech šinout nahoru, přičemž Stromboli je nejvzdálenější a tím pádem poslední.
Opravdu. Za necelé dvě hodiny ostrov. Přistáváme, mění se turisté, mění se domorodci, zásoby. Pokračujeme k dalšímu ostrovu, jenže mi připadá, že ho nějak divně objíždíme. A když tenhle druhý ostrov opustíme a jedeme dál, najednou mi dojde, co je divně. Zařvu na Věru: "Průser! Máme slunce z druhé strany než ráno." Mažu za lodníkem a ptám se, kdy bude Stromboli. Vyděšeně na mě kouká, než pochopí, že nejedu ze Stromboli, ale chci na Stromboli a pak vydechne: "To byl ten první ostrov." Do prde*e. Ti zákeřní Italové jedou opačně a nejdřív jeli na nejvzdálenější Stromboli a teď se pomalu vrací. Nějak podvědomě čekám, že zastaví loď a vrátí se s námi. Nezastaví. A nevrátí. Poradí nám, ať vystoupíme na ostrově Lipari a v půl jedenáctý jedeme zpět na Stromboli. Díky aspoň za radu.
To je ostuda jak Brno! Možná i jak Praha. Dvě nádražačky a my přejedeme Stromboli!!! Jenže pro Italy je jízdní řád přepych a v načmáraných časech aby se prase vyznalo. O tom, že by někde byla napsaná trasa nebo v přístavu cedule, si můžeme jen nechat zdát. Zlaté České dráhy, a.s.
Na Lipary necháváme batohy v úschovně a na lehko se hned zdá svět veselejší. Projdeme městečko s pevností. Celý ostrov kvete. Po půl roce zimy, tmy a hnusu si připadáme jako v ráji. Všechno je teplé, slunečné, nádherné. Upozorňujeme se vzájemně na každou kytku. Ze všeho nejvíc připomínáme Jů a Hele na výletě. Přestávám litovat své zimní bundy ponechané ve skříni. Nelitujeme ani zajížďky, ostrov nám vše vynahradil.
Nejlepší výhled na ostrov i pevnost je ze hřbitova. Upoutávají nás náhrobky vypadající jako úschovní skříňky na nádraží. Jsme postižené zaměstnáním, ale fakt to tak vypadá, jenom místo cedulky s kódem je cedulka se jménem a stojánkem na kytku. A taky jsou hróóóózně vysoké. Do horních pater se musí pozůstalí s kytkou šplhat po žebříku. Ten je tady pojízdný a odhaduji tři metry vysoký. Dobrá pomsta pro nezvedené potomky, koupit si hrobku hezky nahoře. Pak se už jen chechtáte tak mohutně, že vaše urna připomíná přesýpací hodiny, při pohledu na syna, který byl drzý nebo na dceru, která si vzala toho lumpa od vedle, jak se soukají po špruslích, aby vám zohyzdili hrobku uvadajícími karafiáty. A já bych ještě nechala žebřík držet Věře. Ta nezavře pusu ani na hřbitově.
O půl dvanácté sedíme zase na lodi a já se několikrát ptám lodivoda, jestli jede na Stromboli. Díky tomu mě při příjezdu třikrát upozorňuje, že jsme tady. Česky mu odpovím: "Nojo, já vím, já už tady ráno byla. Jenže to jsem nevěděla."

Takže konečně v cíli. Odmítáme nabízeče všeho druhu a i s batohama vyšlapeme na náměstíčko. Tady začínáme řešit jak nahoru. Věra hlídá batohy, já obcházím okolí jako mírový vyjednávač a sháním informace. Po návratu hlásím - Koupila jsem mapu za tři Euro, ještě k tomu v němčině. Pak už měli jen Italštinu. Jenže na ní přesně vidíme, kam se dá dojít bez průvodce a kam všude dál se už musí s placeným průvodcem. Další "dobrá" zpráva je, že úschovna zavazadel otvírá při odjezdu a příjezdu lodi. Ještě není sezóna. Jelikož chceme spát na pláži, je nám taková úschovna na ... na to, na kulový. Všichni zbývající turisté se ládují v blízké pizerii a všichni vypadají, že je nahoru průvodce vynese. Jediní dva kluci jsou v pohorkách a opodál svačí cosi z pytlíku. Jdu na konzultaci. Prý řeší stejný problém, průvodce či bez. Hlavně byli varováni nechodit bez průvodce tam, kam se už bez něj nesmí. Vše je tvrdě hlídáno a tvrdě postihováno.
Po posilnění dávkou paštik se rozhodujeme vyrazit na zátěžovku - nahoru bez průvodce, ale zato s batohama.
Než projdeme vesnicí mám dost. V první zatáčce mám víc než dost. Ve druhé zatáčce zastavuji a vybírám z batohu vše nepotřebné - metrák paštik, tekutý líh, chleba, atd. To vše schovávám v igelitce do houští. Věra s tím nahlas nesouhlasí. Ať si trhne.
Jde se mi o poznání líp. Naštěstí chodníček je jakš takš zpevněný, jde se dobře, žádné turisty nepotkáváme a doprovází nás pohled na krásnou černou pláž. Okolo jsou rozkvetlé keře a z dálky nám mává ostrůvek Strombolicchio s majákem. Romantika. Máme na to celé odpoledne, a tak s jedinou přestávkou a poležením na heliportu úmornou cestu zvládáme. Občas se ozývá temné dunění. Zpočátku jsme sebou vždy trhly v domnění, že se blíží bouřka. Pak nám došlo, že to je hlas sopky. Trháme sebou ještě víc. Objevuje se pár krizových stoupání. Asi dvě stě padesát tři. V jednom chci do moře hodit batoh, v dalším Věru, v posledním sebe. Uklidňuji se pomyšlením, že u nás doma všechny normální ženské gruntují byt, připravují chlebíčky, pečou, vaří, smaží, zkrátka šílí v předvelikonočním chaosu. To se budu raděj smažit při výstupu.
Po několika hodinách docházíme na konec povolené cesty. Shazujeme zátěž. Sledujeme sopečný svah, z jehož vršku se čas od času vyvalí černý dým. Fotíme západ slunce a libujeme si. Věra dokonce dostává euforický nápad: "Uvaříme si kafe." Neuvaříme. Líh odpočívá dole ve křoví. To nám náladu nezkazí, Věra vytahuje vrcholovou prémii - čokoládu s lentilkama. Jsme tu samy, užíváme si rozhledu, pocitu svobody a volnosti. Ještě před soumrakem se vypravím přece jen kus po zakázané cestě. Docházím k observatoři, ale výhled není o nic moc větší, zato cesta je o hodně moc horší. Skončil chodníček, skončilo jakš takš, skončila cesta normálovka a začala cesta vodržkovka. Přeskakuje se tu po balvanech. Při naší únavě a zátěži by nás to mohlo stát koleno nebo kotník, případně zuby a při naší šikovnosti možná všechno jmenované. Vracím se k Věře na stanoviště. Sedíme a kocháme se. Sledujeme vycházející čoudy a posloucháme hřmění v hlubinách Země.
A pak přichází tma a s ní teprve to pravý vořechový. Erupce žhavého magma. Věděla jsem, že je Stromboli aktivní, věděla jsem, že bude čoudit, věděla jsem, že bude bouchat, ale takovéhle divadlo jsem nečekala. Úchvatné! Do výše vyplivuje oranžovou lávu, která se vrací zpátky a s lomozem se valí po svahu kráteru.
Pozorujeme asi do jedenácti v noci a ani nám nevadí obdivné výkřiky v ruštině, znějící z nižšího stanoviště. Jenom mi volání: "Ogóóóň!" asociuje válečný film o bitvě u Stalingradu. Byli jsme na něm povinně se školou a jediný text v celém filmu bylo volání "Ogóóóóň!" a "Za róóódinu!"

Když jsme se nabažily světelné šou, vydáváme se na pochod dolů. Musíme volit kompromis mezi tím - jít pomalu, protože chápeme, že sestup je horší a jsme unavené, ale současně potřebujeme sestoupat dostatečně rychle, než doslouží naše baterky od Vietnamců na jednu tužkovou baterii. Pardon, Věra má na dvě. Ale taky od Vietnamců.
Nebudu unavovat, sestup se podařil, v zatáčce jsem našla igelitku a jsme ve městečku. Teď se potřebujeme dostat někde k pláži. Pokud možno poblíž přístavu, abychom ho ráno měly po ruce. Nemůžeme trefit ani jedno. Slyšíme moře, cítíme moře, přes zahrady vidíme moře, ale nikde k němu není cesta. Potácíme se v uličkách nočního městečka. A městečko bohužel žije. Jezdí tady auta, skůtry, motorky. V průvodci psali o uličkách tak uzounkých, že turista musí zatáhnout břicho, aby okolo něho auto mohlo projet. Ale už v průvodci nepsali, co má zatáhnout turistka, když má před sebou prsa objemu D a za sebou batoh objemu 70 litrů. Častokrát musí auto počkat, než najdeme výklenek ve zdi, vrátka, nebo jinou proláklinu, kam některou z vyčnívajících částí zapasujeme.
Jsem tak vyřízená, že šlapu i na hranatý kanály a přitom jasně vím, že to přináší smůlu. Možná okolo ostrova vůbec moře není.
Dobité podobně, jako kdybychom u toho Stalingradu bojovaly, docházíme konečně k vodě. Předpokládáme i blízkost přístavu a Věra nachází krásně zašité místo na betonových vlnolamech. Ani si nepamatuju, kdo mě vecpal do spacáku. Místo večerníčku máme z jedné strany hřmění hory, z druhé strany hřmění moře. Pomyslím si, že to naštěstí nejsou německé tanky a v tu ránu spím. Za róóódinu.

Bílá Sobota - Pořád Stromboli

Budíme se s mobilem a s východem slunce. Svítání na Stromboli – cíl splněn. Ze spacáku sledujeme přírodní úkaz a ostrůvek. Dlouho se válet nemůžeme, loď odjíždí o půl sedmé a Věra si trvá na návštěvě ostrova Vulcano. Mají tam být sirné prameny ke koupání. Já osobně si myslím, že smrdíme dost i bez sirných pramenů, ale podvoluji se přesile.
Přicházíme do přístavu. Vzhledem k tomu, že za chvíli by měla jet loď, je tu podezřelé ticho. Pár minut před odjezdem nevydržím a začínám vyslýchat pět poblíž stojících Italů. I bez znalosti italštiny je mi jasný průběh jejich konverzace - loď má jet, loď nemá jet, loď už jela, loď vůbec nepojede, nikdy tady žádná loď nejela. A pak se někdo podívá na hodinky a všichni se bouchají do čela a smějí se a svět je pro ně prima. Jenom já stojím jako trubka, než mi dojde, že zákeřní Italové posunuli čas. Když mi to dojde, stojím jako trubka dál, protože si nemůžu uvědomit, na kterou stranu se posunul. Všichni mi ukazují hodinky a rafičky natáčí na čas včerejší a pak dnešní a mají radost, že to všechno odhalili. Mně je to prd platné. Výsledek je jediný - loď už je hodinu v čudu.
Prosím je, ať mi alespoň řeknou, kdy pojede další. Od pěti Italů dostávám šest různých časů odjezdu. Z tištěného jízdního řádu nechápu už vůbec nic, protože je za prvé svátek a za druhé třeba loď, kterou jsme včera přijeli, na něm není nikde napsaná. Jo, a kancelář se otvírá vždy jen před odjezdem. Když nevíme odjezd, je to fakt užitečné sdělení.
Uvelebujeme se na pláži. Čeká nás dlouhé čekání. Věra vaří těstoviny se sýrovou omáčkou, já se odcházím za balvany vykoupat do moře. Je to test odvahy, voda je ledová. Potom se s Věrou měníme. Dojídám a meju ešus. Věra si hraje na malou mořskou vílu, no spíš na velkou mořskou vílu, a do toho přijíždí loď. Házíme věci do báglu a valíme na molo. Kapitán mi vysvětluje, že tady bude hodinu čekat a pak že odplouvá. V jedenáct.
Dobíjíme se kafem. Taky potkáváme kluky za včerejška. Ptají se, jak jsme dopadly. Vypravuji o nočním zážitku s erupcema. Prý jsme udělaly dobře. Oni si zaplatili průvodce, ten je sice dovedl až ke kráteru, ale tam vydal rozkaz: "Podívat! Vyfotit! A pryč!"

V jedenáct jsme na lodi. Hurá! Odjíždíme z našeho velikonočního ostrova. Je vyřešen spor o návštěvu smrdutého Vulcana. Není čas. Zastavujeme na ostrově Panarea, Salina, na našem známém Lipary. Když loď zakotví u ostrova Vulcano je sirný pach pekel cítit až do podpalubí. Pak už jen volné moře a přistání v Milazzu.
Kluci vystupují s námi a hromadně míříme na autobus. Tentokrát na nádraží pojedeme! Zastavuje u nás taxikář a ujišťuje nás, že nepojedeme. Jsou Velikonoce a autobusy nejezdí. On jezdí i o Velikonocích, ale za deset euro na osobu. Obě si myslíme, že je zloděj a vypadá, že si to myslí i němečtí kluci. Půjdou pěšky, jsou mladí. My půjde taky pěšky, jsme taky mladé. I když o trochu míň. Rozcházíme se.
Batoh na záda a směr nádraží. Jen se modlím, aby to tentokrát bylo bez zacházky kratší. No bylo. Místo deseti kilometrů jsme nachodily asi jen šest. Ale nádraží nás čeká, vlak do Messiny jede za hodinku, tak houby zle. Kluci už stojí na peróně směr Palermo a volají na nás, jak jsme došly. Kupodivu si vzpomenu na německý výraz: "Zu fus." Smějeme se, já za nimi volám: "Happy Easter," a už ujíždí pryč.
Za chvíli jsme na řadě i my a vlak nás veze zpět do Messiny. Přestávám mít Messinu ráda. Předělává se tu nádraží, je tady prach, smrad, rachot a jako bonus protivná baba v informacích. Ale měly bychom tu být naposledy. Máme vlak dolů na Taorminu, potom chceme pokračovat do Catanie pod Etnou a dál na Palermo to hodláme střihnout železnicí středem Sicílie.
Podél sicilského pobřeží opouštíme Messinu. Na plážích je vidět neskutečný bordel a změť odpadků. Mé srdce profesionálního ekologa pláče. Ve vlaku z dlouhé chvíle zase řešíme plus na Věřiným telefonu. Zase bezvýsledně. Dvě tety zápasí s moderní technikou.

Trvám si na návštěvě městečka Taormina. Boženka povídala, že je to nejkrásnější historické město na Sicílii. Vystupujeme už za tmy. Nádraží je nádherná historická budova, čekárna má mozaikové obložení a vyřezávané lavice. Najdeme si noční vlak, který by se nám hodil na přejetí do Catanie a vyrážíme směle do noci. Naše smělost končí hned před nádražím současně s chodníkem. Nevidíme nikde město, ani chodník, ani směr. Odmítám další bezchodníkový pochod do neznáma.
Přichází k nám kluk a holka, kterým jsme radily v Messině. Tentokrát mají radu oni pro nás - jsou Velikonoce, autobus nejezdí, Taormina je sedm kilometrů daleko a taxikář nás tam zaveze za 15 Euro. Asi pětkrát se ujistím, že těch patnáct evropskejch babek je za všechny a není co řešit. Já tu Boženku uškrtím. A když vyjedeme do prudkého kopce, myslím, že ji uškrtím dvakrát. Stoupáme do šíleného krpálu, s děckama se smějeme a nikomu není líto peněz.
Nahoře nás taxikář vyhodí před kostelem. Zrovna do něj zamíříme. Ne že bychom toužily po zpovědi, ale míří tam každý, kdo jde po ulici. A že jde po ulici lidí celé procesí. V kostele jsou jesličky. Velké jesličky znázorňují Betlém a narození Páně a malé znázorňují zmrtvýchvstání. Po prohlídce kostela se s Věrou a svýma obrovitýma báglama zapojujeme do davu svátečně vyšňořených lidí, korzujících po historických uličkách opravdu nádherného starobylého městečka. Občas děláme přestávky, jedna hlídá batohy a druhá korzuje jako normální člověk. Asi Boženku neuškrtím, opravdu to stálo za to.
V noci se vypravíme kopcem dolů na stanici. Jde se skoro stejně hnusně jako ze Stromboli, tady navíc jezdí auta. Polomrtvé docházíme na stanici a tam nás doráží informace, že náš vyhlídnutý vlak zákeřně o Velikonocích nejede. Do prkýnka, kterýho idiota napadlo jet do Itálie na Velikonoce! Bohužel asi mě.
Odcházíme k moři a spíme na pláži pod železničním náspem. Ostatně víme, že nás do rána žádný vlak nevzbudí.

Pondělí Velikonoční

Přenádherný východ slunce. Moře celou noc bouřilo, vlny se tady nějak zvláštně lomí do mohutného rachotu. Mě to uspávalo, Věra nadává. Po cestě trháme v parku pomeranče a jsme opět na nádraží.
Jedem do Catanie. Na jedné straně náspu je krásně rozeklané pobřeží, na druhé jsou sady zrajících citrónů a pomerančů. A pak ji uvidím. Etna!!! Ne že by to byl tak mohutný zážitek, ale děsí mě, co vidím na vrcholu. Sníh! Kupy sněhu!! Vrchol vypadá jako Sněžka v únoru. Po letošní zimě mám bílých sr*ček plný zuby. Tam mě nikdo nedostane. Věra se tomu směje ještě při vystupování. Když si ovšem před nádražím sedám na lavičku, otvírám padesátou třetí paštiku a odmítám pokračovat, poznává, že je to vážný. Ona na Etně byla, tak jí je to vcelku fuk, ale snaží se mě přesvědčit, že je škoda být pod kopcem a nevylézt na něj. Nevylezu. Stávkuju. Na škvárovou, zachumelenou homoli mě nikdo nedostane. Nejsem masochista, abych opustila pomeranče a citrony a lopotila se do sněhu.
Takže se Etnou pokocháme hezky zespoda a vracíme se na nádraží. Tam se dozvídáme další z přehršle dobrých zpráv. Středem Sicílie žádný vlak nejede. Jsou Velikonoce. Zákeřní Italové, začíná s vámi být nuda.

Tož vlakem zpátky do Messiny. Odříkaného chleba největší pecen. Máme dvě hodiny času. Smiřujeme se s Messinou a chceme vyrazit do města. Taky si chceme dát bágly do úschovny. Ta má do tří polední pauzu – siesta, seňora. Takže jako vždy s báglama vykračujeme polední Messinou. Na historickém náměstí u historického orloje průběžně odpočíváme a průběžně se zbavujeme italských nápadníků. V mezičase se Věře podaří vyřešit plus přepsáním telefonního čísla někoho jiného. Posíláme zprávu našim "Jsem na Sicilii a ziju". Pro sebe k tomu dodávám "A divim se tomu."
Odpolední přesun do Palerma vlakem podél pobřeží je zpestřen sledováním estakád zavěšených nad příkrými pobřežními údolími. Taky nás, zvyklé na zákeřnosti Italů, nezaskočí nápis Palermo C.LE.
V Palermu se nám podařilo dát bágly do úschovny, najít a prohlédnout všechny významné památky a ani se u toho nepohádat. Když se večer blížíme k nádraží, jsem ráda, že máme koupené místenky. Tady by se mi nocovat nechtělo. Začínají vylézat podivné existence, ze kterých jde strach.
V kupé s námi sedí dvě černošky a jen nás průvodčí zkontroluje, rozhodujeme, kdo jak bude sedět. Lépe řečeno, kdo jak bude ležet. Usínám přitulena z jedné strany na ocopánkovanou černošku, z druhé strany na Věřiny nohy. Díky tomu mě neprobudí ani šibování na trajekt, ani z trajektu na pevninu, ani cesta pevninou, ani prostě nic.

Úterý povelikonoční

Budím se ráno se sluncem někde před Římem. Obě černé dámy, které včera vypadaly velice decentně, dnes vypadají úplně stejně použitě jako my. Dámy se češou a pudrují. Zvědavě nakukuji do pudřenky, jakou barvu má tělový pudr pro černošku. My srovnáme puky na riflích a jsme připravené na utrpení v Římě.
Zakřikla jsem to. Na tohle jsme připravené nebyly. K úschovně je kilometrová fronta. V podzemí nádraží, ve vydýchaném vzduchu se šnečím tempem posunujeme k odbavení. Uvažuji o zajištění protekce u italských ajzboňáckých kolegů. Jsem ochotna nabídnout svoji volnou jízdenku, režijku, povolení vstupu do kolejiště, povolení jezdit první třídou. Jenže obsluha vypadá dost vztekle. Vzdávám to. Za mnou stojícímu Italovi rozumím i bez slovníku. Po půlhodině čekání prohlásil: "Systémo stupido," a odešel i s kufrem. Já myslela, že jsou Italové temperamentní. Zklamali mě. To se stát u nás na hlaváku, tak lidi budou kamenovat přednostu. Zlaté České Dráhy, a.s.

Vydržely jsme. Už bez báglů míříme do Vatikánu. Po cestě se zastavujeme u Fontány de Trevi. Je velkolepá. Množství turistů využívají žebráci, kteří chrastí mincemi v plastových kelímcích. Kouknu na naše zásoby vody v PET lahvích. To nám akorát vyjde, na konci budeme vypadat tak zrychtovaně, že je můžeme uříznout a chrastit. Pak hledáme ulici Coronare, ale už začínáme vypadat, že bychom spíš potřebovali koronární jednotku. Proto ve Vatikánu vyhlašujeme pauzu. Na Svatopetrském náměstí posvačíme ze ztenčujících se zásob paštik a jdeme do fronty delší než na kufry. Chceme si prohlédnout katedrálu, ale předtím musíme my i příruční zavazadla projít rentgenem. Já a můj baťůžek se prosoukáme, ale když se pásem posunuje Věřina taška, pás se zastaví. Kontrola na obrazovce přivolává posilu a společně studují obraz. Pak přichází další, obstoupí Věru a nechají ji tašku vytáhnout.
Překládám: "Prej tam máš nůž."
Věru to nerozhází: "No to mám."
A vytahuje dýku, za jakou by se nemusel stydět Jack Rozparovač. Ochranka sděluje, že s tím dovnitř nesmí. Věra jim na oplátku česky vysvětluje, že je to nůž na jídlo. Znakovou řečí předvádí krájení chleba, jenže to spíš vypadá, že s ním Věra běžně páchá harakiri. Výsledek je stejný - s ním dovnitř nelze. Uklidňuju Věru, ať si někde sedne, já si to prohlídnu a pak ji vystřídám. Sleduji odcházející kamarádku, abych pak věděla, kde ji hledat a se mnou ji udiveně sleduje pět párů očí dvoumetrových chlapů ochranky. Z italštiny pochopím jenom slova "signora" a "bajonet." Nedostatek mé slovní zásoby způsobuje, že chlapům zůstávám dlužna vysvětlení. Věra totiž mnoho let působila jako předsedkyně České tábornické unie, něco jako placený tramp. A taková siňora se bez bajonetu neobejde.
Prohlížím si velkolepou stavbu a v duchu říkám: "No pěkně ti to tady Bože vystavěli. Jenže ty máš lepší příbytek. Jsi v každém z nás." I když v mém případě to je zničená chýše.
Vracím se za Věrou: "Naval bajonet a jdi se podívat."
Věra trucuje: "Kašlu na ně!"
Společně procházíme další památky - zříceniny starého Říma, kolosální Coloseum, vlčici kojící Romula a Rema, Pantheon. Všechno je jen dotyková záležitost. Vzpomínám na film Prázdniny v Římě. Bohužel já nejsem Audrey Hepburn a Věře do Gregory Pecka chybí to nejpodstatnější. Jeho krásný oči.
Melu z posledního. Chovám se úplně stejně jako všichni turisti v Praze, kteří mě tak strašně štvou, když spěchám z práce. Motám se uprostřed chodníku, zastavuju se bez varování, čumím do mapy na tom nejmíň vhodným místě.

Na zpáteční cestu už nám nezbývají síly. Metrem se necháme dovézt na nádraží s časovým předstihem na vyzvednutí batohů. Fronta není. Čas využíváme na likvidaci posledních paštik. Paštiky nechci do příští dovolené vidět. K večeru nastupujeme do nočního vlaku. Na našich místech sedí kluk a únava budiž mi omluvou, protože se ho místo: "Máš rezervaci?" zeptám: "Seš rezervovanej?" Naštěstí je to Ital, rozumí kulový, rezervaci nemá a spořádaně si sedá do chodbičky. Blahořečíme naší prozřetelnosti, která nás nabádala si vždy hned po příjezdu směrem tam koupit místenky směrem zpět. V kupé je poslední volné místo a to obsazuje na poslední chvíli kluk. Když slyší naši češtinu, zapojuje se do hovoru slovenštinou. Jmenuje se Alan, je z Chicaga a v Bratislavě učí angličtinu. Jestli umí jeho žáci anglicky tak dobře jako on slovensky, je to úspěšný učitel. Pusu nezastaví, všechno ho zajímá. Když ho omrzíme my, začne vyzvídat na snědé paní vedle mě – ta je ze souostroví Seychelles, potom je na řadě kluk s holkou u okna - holka je z Chile, kluk z Ekvadoru, oba studují v Bologni. Smějeme se, jaké jsme mezinárodní kupé a chudák nerezervovanej Ital z chodbičky natahuje krk, aby o něco nepřišel. Zůstává, i když mu průvodčí sděluje, že dál ve vlaku je volné místo. Sejšelka umí anglicky, francouzsky, kreolsky. Chilanka je mi sympatická, umí anglicky mizerně jako já. Jenže má výhodu – překládá jí kluk z Ekvádoru. Zábava končí v Bologni, kde všichni vystupují. Naposledy se vyfotíme Věřiným digitálem a měníme si maily. Zůstáváme s Věrou a Alanem. Rozděláváme sedačky a vyhlašujeme dobrou noc.
Někdy v noci mě vzbudí divné světlo. Nevěřícně koukám z okna - projíždíme alpským průsmykem a sníh je do půl oken. Zalézám do spacáku i s hlavou a brečím, že chci zpátky. K pomerančům! K citrónům! K mafiánům! Ke kmotrům!
Ve Vídni oblékám svých konstantních deset vrstev. Loučíme se s Alanem a nezbývá než pokračovat domů. Bez paštik, ovšem s polévkama džibraltarkama, které zase odolaly.
Ale jaro bude. Už jsme ho viděly.

PS I. Věro promiň, asi jsem byla chvílema dost hustá.

PS. II Můj kamarád Ondra telefonoval s mojí kamarádkou Alenou a nadšeně jí sděloval, že jsem na Stromboli. Starostlivá Alenka se vyděsila: "Jaký tromboli? Prosím tě, kde to chytla?"

Vzdálenosti: