Toulky Marta

Austrálie 2007 - 2019




Afrika 2019

Na konci roku 2019 se mně splnil sen, který jsem si ani netroufala snít. Dostala jsem se na měsíc do Afriky a projeli jsme Keňu, Tanzánii, Zanzibar a Ugandu.

Fotky z mého snu jsou tady na rajce.idnes.cz.... zobrazit detail

Nejúžasnějším zážitkem bylo safari v Serengeti a Ngorongoro, což byly pro mě pojmy už od dětství. Snad od někdy, kdy jsem v televizi viděla Volání divočiny o lvici Else. A teď jsme v přírodě pozorovali lvy, jak jdou pít, jak loví, odpočívají, leopardy, jednou i levharta. Slonů, zeber, pakoňů, žiraf, hrochů nepočítaně. Zrovna začínala velká migrace zvířat, takže savanou táhli tisíce zeber a pakoňů. V Ugandě jsem měla jako bonbónek navíc pozorování horských goril. Uganda totiž udělala skvělý tah, aby gorily zachránila. Po několik let je zvykali na přítomnost lidí, nejprve k nim chodili jen stopaři, potom průvodci. Po třech letech k nim začali vodit turisty. Ke gorilí rodině může denně jenom 8 lidí a jenom na hodinu. Jsou pro to přísná pravidla, může se jen na 7 metrů, ale gorily jsou sami zvědavé a někdy přijdou blíž. Nás tam průvodce nechal chvíli dýl, ale pak se gorily zvedly a jedna mně při odchodu šlápla na nohu. To mně všichni záviděli. Nejkrásnější byla mimina, jedno mělo pouhé tři měsíce, jedno osm měsíců a to bylo zvědavé opravdu jak opice. Velký štříbrohřbetý samec si nás vůbec nevšímal, jenom mámy nás sledovaly, spíš asi kvůli mláďatům a jeden puberťák se přímo předváděl. Ale hlavní je, že domorodci přestali gorily zabíjet a přestali kácet deštné lesy v národním parku, protože mají užitek z turistů - vyrábějí suvenýry, pracují v ubytování, jako nosiči atd. Tenhle národní park začínal s 300 gorilama a teď jich mají skoro 1000, což je obrovský úspěch. Byly už téměř na pokraji vyhubení. Je pravda, že jsme za nimi museli vylézt do hor, a to jsou deštné hory v rovníkové Africe, takže vlhko, vedro a příkré stoupání. No šáhla jsem si na dno svých sil, ale stálo to za to.
Nafotila jsem spoustu úžasných fotek většinou zvířat a lidí. Lidi mně uchvacovali, hlavně děti - špinavé, otrhané ale stále úsměv. Byli jsme v těch nejchudších vesnicích, ale musím říct, že ve všech těchto zemích lidé něco dělají, pěstují, prodávají... prostě se snaží sami. Ne jako v některých afrických zemích, kde jen čekají, co jim běloši pošlou.
Taky jsem měla štěstí na partu lidí, na počasí, na řidiče. Skvělí průvodci znali všechny názvy zvířat i rostlin česky, anglicky, latinsky. Prostě nádhera.
Když jsem viděla lidi v Africe, jak měli malinké políčko, jednu kozu a byli spokojení, tak si říkám, jestli naše civilizace něco nedělá špatně. Přijela jsem zpátky domů zrovna před Vánoci, lidi nevěděli, co nakoupit dřív, obchody praskaly, nákupní vozíky byly vrchovaté, děti vyřvávaly, co všechno chtějí. Chodila jsem jen na nejnutnější nákupy a to v sedm večer. A chtěla jsem zpátky do Afriky. A stále ještě chci.
Takže Vám všem přeji, ať jste šťastni, ať se usmíváte a ať si vážíte hlavně toho, co není vidět
S láskou
Vaše Marta