Toulky Marta

Austrálie 2007 - 2011




AUSTRÁLIE = OHEŇ + VODA

           Děkuji všem za starost, kterou o nás měli při zprávách o povodních v Austrálii. Byly tentokrát opravdu katastrofální, podle některých zpráv se přihnala stoletá voda, podle jiných byla nejhorší v historii. Už jsem zde jednou psala, že tento kontinent vždy byl, stále je a i v budoucnosti vždy bude o ohni a o vodě.
           Oheň proto, že eukalyptové stromy nasycené eukalyptovým olejem vzplanou ochotněji než pevný podpalovač PEPO Tropický déšť (nevím, jestli ještě existuje). Voda proto, že hlína je tu většinou horší než zapřísáhlý abstinent - nesaje a nesaje. Tím pádem se při dešti voda rozběhne po povrchu a běží si kam chce. To jen člověk si ve své pýše myslí, že jí udá směr. Ona třeba i pár let opravdu poslouchá, ale pak je jí víc nebo jí dojde trpělivost a zase si najde cestu, kterou používala věky.

           Náš stát Queensland je na severu Austrálie a je subtropický až tropický. To znamená, že každý rok je obdarován obdobím dešťů, na které se příroda těší a které potřebuje. Člověk se na něj těší také a také ho potřebuje, protože nedostatek vody stále Austrálii trápí. Jenže...

           Trocha historie. Na obrázku vidíte typický queenslandský dům, zvaný queenslander.queenslander Stojí na kůlech z mnoha důvodů: do domu se nedostala voda ani jedovatí hadi, voda při dešťové sezóně pod ním pěkně proběhla, v horkém létě i nepatrný vánek ochlazoval dům současně také zespoda, okolo domu byla veranda, aby se dalo sedět venku i v dešti a dělala stín nejen na posezení, ale ochlazovala i stěny a okna, kam nemohlo přímé slunce ...
          
Dnes se tento typ domů staví jen sporadicky, většinou všude vyrůstají přízemní domy a místo verandy mají klimatizaci. A rostou opravdu všude. I tam kde kdysi byla voda. Snad si lidé myslí, že voda si najde jinou cestu nebo nějak zmizí. Ale na to ona se jim vykašle. Ostatně znáte to sami v Čechách, kdy se nastaví nové domy v záplavovém území a pak se při stoleté vodě obyvatelé diví, že je tam voda (znám ze své praxe na odboru životního prostředí). Také je v Austrálii těch lidí stále víc a stavět se prostě musí, všichni chtějí bydlet. No a v neposlední řadě v okolí lidských obydlí mizí zeleň, kde by snad voda při troše dobré vůle částečně vsákla. Vše je nahrazeno asfaltem a betonem, po kterých se vodě tak krásně utíká.
           Další můj postřeh - zatím jsem nepostřehla, že by tu moc fungovala prevence, varovný systém a podobné užitečné věci, na které jsem byla v Čechách zvyklá pro změnu v mém zaměstnání na odboru krizového řízení. Já vím, že to je nevděčná práce, protože 95 % se musí udělat už před krizí, což je velice nepopulární neb to není nikde vidět. Když bylo v Chile zemětřesení a hrozilo, že tsunami dojde snad i ke břehům Austrálie, začali zkoušet vyrozumění obyvatelstva. Ovšem alespoň tady na Gold Coastu bych jim za to dala spíš pokutu než nějaké ocenění. No ale nechci jim křivdit, zatím jsem v mém bydlišti žádnou větší katastrofu naštěstí nezažila a třeba je vše připraveno a nějak důmyslně skryto.
           Ještě jeden příklad o tom, že předkové nebyli žádní hlupáci. V Čechách každý ví, že hřbitov je vždycky na kopci. A nejspíš to nebude proto, hřbitovaby nebožtíci měli hezký výhled. David žil jeden čas v hlavním městě Canberra, kde byl tou dobou hřbitov v údolí řeky. A jednou přišla voda, rozhodla se jít svou starou cestou a po té cestě s sebou vzala i hřbitov, bez jakékoliv úcty k mrtvým. Kostry se promíchaly a skončily kdesi v dálce, rakve byly zapříčené v korunách stromů. Mezi pozůstalými nastalo velké pozdvižení. Zvláště pak mezi těmi, jejichž dědeček musí ležet hlavou k Mekce, a teď si bezhlavě plave aláhvíkde. Když povodeň opadla, postavili nový hřbitov. Na kopci. (Jen na okraj: Město Gold Coast má jeden ze svých hřbitovů prozíravě na kopečku, ale představte si, že vloni část hřbitova uřízli a na jeho místě staví novou nemocnici. Nevěřím na duchy, ale stejně si myslím, že to není dobré a to nejen kvůli tomu, že pacienti budou koukat z oken na náhrobky zbylé části hřbitova. Ovšem zase to nebudou mít daleko, pokud léčba nebude úspěšná :-)


           Lidí postižených, ať už záplavami nebo požárem, je mi strašně líto. Přišli o všechno. O památky, majetek, domy a někteří i o život. Líto mi není vlády, jejíž členové po každé katastrofě mají spoustu televizních projevů a slibů. Ale skutek... možná ho jen nevidím, nechci být neobjektivní.


           Vše předešlé berte jen jako můj osobní názor, ne jako kritiku, na to jsem málo znalá věci. Jinak jsem tu moc šťastná a spokojená. Austrálie je nádherná země! Povodně jsme přežili v suchu a jediná katastrofa, která nás z vlhkého, deštivého a teplého počasí potkala, byla ta, že mi zplesnivěl batoh. Když jsem viděla chudinku Gemmu, deset let starou, zcestovalou a teď jsem ji vytáhla ze skříně bílou od plísně, uvědomila jsem si, že už rok nikde nebyla. Omluvila jsem se jí, vydrhla ji a abych vše napravila, vyrážím koncem ledna do Jižní Ameriky. Jedu se svojí partou sebevrahů, s kterou jsem přežila jižní Afriku. Tentokrát, bychom chtěli projet Venezuelu a Brazílii. Zatím víme jen to, že se máme potkat pátého února ve čtyři odpoledne na letišti ve venezuelském Caracasu u přepážky číslo jedna (pokud tam nějakou mají). Tak nám držte pěstě.


Ať Vám vánoční nálada vystačí na celý rok
přeje
Marta

P.S. Jako bonus přidávám příběh z minulého týdne. Byla tu na návštěvě kamarádka Alena, moje krevní skupina. Prolezly jsme co se dalo, viděly krásnou přírodu v okolí, spoustu zvířat (včetně toho, že si Alča dvakrát odnesla z deštného pralesa klíště) a zažily spoustu srandy a dobrodružství. Ale jeden příběh přece jen vyčnívá.
David má hrůzu z hadů. Je k ní vychován jako každý Australan, takže těžce nese moje záchranné akce, kdy vyháním hada ze silnice, aby ho, chudáka, něco nepřejelo. Jako třeba tady http://www.petrpetra.net/toulky_marta/australie_2009/prazdny_talir_u3a/img00009.htm
Tentokrát byl průběh jiný. Byli jsme v nádherném Národním parku Lamington, vzdáleném jen čtyřicet kilometrů od našeho domu, což je při místních vzdálenostech vlastně "za barákem". My s Alenou vyrazily do deštného pralesa a David na nás čekal s tím, že si bude číst, protože den předtím skončil v práci a byl unavený. Před odchodem nám říkal, ať na sebe dáváme pozor a já jsem mu to jako vtip oplatila stejnou radou: "Buď opatrný!" Takže na odpočívadle, kde jsou lavičky, stolečky a grily si David dvě hodiny četl. No a pak jsme se my dvě tulačky vrátily a společně jsme si udělali oběd. Po jídle jsem si myla ruce u kohoutku asi dva metry od nás a koukám, proč mají tu hadici tak divně stočenou.had A jak tak na to čumím, zjistím, že to není hadice, ale had. Vyhříval se mezi kameny dva metry od Davida. Nejdřív jsem Aleně řekla o foťák a zakázala jí mluvit. Alena je operativec, na nic se neptala, nastartovala mi foťák a podala ho. Něco jsem nafotila a předala Aleně její přístroj, ať si hada taky cvakne. Davidovi bylo divné, že obě zíráme jedním směrem a šel k nám. Když uviděl hada, vyskočil na stolek a odmítal uvěřit, že si tam s ním dvě hodiny v klidu spolužil.
My jsme potom vyrazily s Alčou na další výlet k vodopádům. David si šel sednout do auta a nejspíš ho i zamknul. A představte si, že jsme s Alenou potkaly dalšího hada na cestě. hadMoc se mu nechtělo nám uhnout, velice neochotně se plazil pryč, když jsme na něj dupaly. Samozřejmě až po vyfocení. Podle rozšíření na těle to vypadalo, že byl čerstvě nažrán a tedy neochotný k pohybu. Znáte to, jak Vám je po nedělním obědě. Prošly jsme metr od něj. Oba hady jsem podle chytré knihy s obrázky identifikovala jako pakobry červenobřiché, přestože jsme jim n abřichonekoukaly. Jsou na seznamu asi dvaceti jedovatých hadů tohohle krásného kontinentu. Ale přece jen po několika letech práce na Generálním ředitelství Č.D., a.s. nás obě nějaká ta kapka jedu nerozhází.



Fotogalerie .... zobrazit detail