Motto: Až potkáme medvěda,
                                                                                                         budem dělat hopky
                                                                                                         a do kalhot bobky."

Moji nejvěrnější z věrných čtenářů našeho webu,

             moc si Vaší vytrvalosti vážím, protože podívat se sem ještě po šesti měsících, kdy stránky obrůstaly mechem, to opravdu vyžaduje důvěru a trpělivost.
             Letošní rok byl pro mě nasáklý cestováním a sezení u počítače byla ta úplně nejposlednější činnost, na kterou bych urvala čas. VELKÁ OMLUVA. Taky moje ruce a počítač si nějak přestávají rozumět. Moje postarší chapadla reagují bolestí a můj postarší špekulátor nečekanými výpadky a nesrozumitelnými hláškami. Tím pádem se z mého oblíbeného sepisování stává bolestivá záležitost ke vzteknutí.
             Alespoň tedy shrábnu na hromádku, co se v našem životě ukulo od posledního příspěvku - to jsem se vrátila z Jižní Ameriky. Trochu jsem se oklepala, vyléčila cestovní chcípy, pofackovala domácnost (hrubě) a manžela (jemně), na zahrádce jsem vysvobodila kytky zarostlé džunglí a už jsme zase pakovali. Tentokrát oba dva.

Kanada
             Koncem května jsme odletěli do kanadského Calgary, kde jsme si udělali základnu u našich skvělých kamarádů. Naše tělesné schránky si srovnaly časový posun a zvládly pár výletů. Prolezli jsme muzeum dinosauřích vykopávek Royal Tyrrell Museum v městečku Drumheller a muzeum letadel v Calgary. Na výletě do hor David poprvé v životě viděl zamrzlé jezero a stále do ledu nevěřícně šťouchal prstem. Po týdenní aklimatizaci (Děkujeme Jožinko za vykrmování) a po prozkoumání okolí (Děkujeme Viktore za obětavé vožení autem) jsme už zase sedali do letadla. Tentokrát jen na čtyři hodiny, ale byly to jedny z nejkrásnějších, které se v letadle urodily. Odlétali jsme v šest hodin ráno, slunce se právě probouzelo a po probuzení nás provázelo celou cestu až do amerického Seattle. Letěli jsme nad Skalistými horami, které ještě dospávaly zimní spánek pod sněhovou peřinou. Čtyři hodiny jsem koukala z okýnka (blbý výraz pro letadlo, koukala jsem jen skrz okýnko) a napráskala stovky fotek.

USA
             V nádherně jarně rozkvetlém Seattlu jsme se spojili s družinou mého Bráchy tj. Petr, Petra a Kačka a nalodili se na obří loď - cruise. Když vidíte film o Titaniku, tak něco podobného, jsou tam restaurace, tančírny, bazény, stále otevřené bufety, sauny, dva tisíce pasažérů, u svého pokoje máte svůj záchod, sprchu... prostě všecko pohodlí. Naše Safírová princezna, Sapphire Princess, byla ještě mnohem větší než Titanik a hlavně se nepotopila. S touhle princeznou jsme se plavili týden podél aljašského pobřeží, udělali jsme si výlet do prvního aljašského města (historicky prvního) Ketchikan, do hlavního města Aljašky - Juneau a hlavně do města zlaté horečky Skagway, všechna jsme prolezli, prozkoumali a okolí projezdili půjčenýma autama, vyfotili všechny totemy široko daleko, projeli vlakem průsmyk White Pass. David poprvé v životě viděl ledovce. Do nich prstem nešťoural, ale nevěřícně zíral na tu krásu a nevěřícně se klepal zimou. Proplouvali jsme sotva rozmrzlým fjordem Tracy Arm, když nás v šest ráno vzbudil v lodním pokoji telefon. Vzal jej David a ke své hrůze v něm slyšel Bráchu volat: "Kry! Před lodí jsou ledové kry!" A byly. Všude okolo, ale menší než ve filmu. Zato se na jedné z nich právě narodilo tulení mládě. Matky si pro tuhle chvíli vybírají kry, protože to je nejbezpečnější místo. Na zpáteční cestě jsme ještě zakotvili na kanadském ostrově Vancouver, nacvakali další obrázky totemů a večer krásné noční snímky osvětleného města Victoria. Přejídali jsme se v lodním bufetu a restauracích, nevyužili jsme lodní bazén, ale využili divadlo a další srandičky a především jsme si užívali toho, že jsme spolu. Kačce jsou čtyři, nejroztomilejší věk a taky nejlepší hlášky. A ve večerních šatičkách byla ta nejkrásnější princezna na celé Safírové princezně.

Kanada
             Po týdnu jsme se na pár dní rozloučili s P+P+K a odletěli zpět do Calgary. V půjčovně aut nám předali bílý van (malá dodávečka pro osm lidí) s najetými pouhými dvěma sty kilometry. Pomocí pana půjčovníka se nám podařilo sklopit zbývajících šest sedadel pod podlahu, s pomocí telefonátu na ústředí se nám podařilo najít reservu (ani půjčovník netušil, kde je důmyslně ukrytá) a s pomocí Jožky a Viktora jsme našeho Sněhuláka zařídili na spaní, cestování, vaření. Byli jsme jako šnek - kromě záchodu jsme si vše potřebné vezli s sebou.
             A to už jsme vyrazili po pro nás nesprávné straně silnice přes Skalisté hory a jejich jezera k městečku Golden. Potkali jsme našeho prvního medvěda. Dva metry od silnice se pásl v pampeliškách, já poručila zastavit, takže jsme mohli slyšet jeho chroustání. Na cestě jsme potom ještě viděli medvědů hodně, ale takhle krásného, zblízka a tak klidného a ignorujícího nás už ne, tohle byl nejlepší méďa. Z Goldenu jsme zajeli na prohlídku vlčího centra, která nás stála několik zabloudění, takže jsme se uprostřed lesa na lesní cestě, po které jsme už jeli podezřele dlouho, ptali dřevorubců na cestu a slyšeli: "Jo dojedete tam, ale jedině jestli pojedete přes ledovec. Haha." Nevěděli jsme, zda nám ke Sněhulákovi přibalili sněhové řetězy, tak jsme se zbaběle vrátili a po pár dalších pokusech jsme dorazili doprostřed kanadské divočiny na místo, které kanadští kamarádi připravili pro 8. Celosvětový potlach československých trampů. Přes osmdesát kilometrů od poslední civilizace po prašné a kamenité cestě určené náklaďákům stahujícím dřevo. A původně mělo být místo ještě dál, jenže jarní vody změnili cestu a plány. Místo nádherné, úžasné a setkání s kamarády ještě úžasnější. Jako ironie vypadalo to, jak jsme ze všeho toho pohodlí na cruisu spadli do prostředí, kde jediným přepychem byla tekoucí voda. Tekla v řece a přímo z ledovců. Teplou za celý týden nepustili. Kačka nás nepřestávala objímat a pusinkovat a ujišťovat, jak moc se jí stýskalo a stala se pro následující dny mým klíštětem. A já se nechala klíštit ráda. Taky nám vyprávěla, kolik medvědů viděli a nezapomněla, jako ostatně často, připojit moji básničku a naše motto: " Až potkáme medvěda, budem dělat hopky a do kalhot bobky." P+P+K sem dorazili svým autem ze Seattlu se zastávkami u známých, v národních parcích a na focení medvědů. A dorazilo i dalších osm stovek trampů z celého světa, jejichž bydlíky se na fleku mezi řekou a horami rozplynuly tak, že se ani nechtělo věřit, jaký hafo nás tam je. Ostatně tomu při kontrole po skončení nechtěli věřit ani rančeři, protože jsme se zkrátka bez následků na přírodě všichni vypařili. Ale slavnostní oheň množství lidí v zeleném potvrdil. David se dostal na další stupínek trampování, já si ani nestihla popovídat se všemi, s kterými bych si měla o čem povídat a bylo po všem. Zalomení palců a loučení. Pajdovi dalo fušku držet celý týden dešťové mraky na uzdě, takže občas kráplo, ale to byly jen náznaky deště. Díky Pajdo, díky kamarádi! (http://potlachkanada.com)
             Po zatlačení slz jsme s Davidem osaměli a dál už jsme byli jen sami dva. Projeli jsme během pár týdnů kanadské Skalisté hory, Rocky Mountains, národní klenoty parky Banff a Jasper, viděli jsme neskutečně modrá a zelená kanadská jezera (už rozmrzlá), na jihu státu Britská Kolumbie jsme jen podél jezera Kootenay jeli čtyři dny, užívali jsme si nekonečné lesy, chodili opatrně po ledovcích, koupali jsme se v horkých pramenech, z kterých se kouřilo a my přitom koukali na zasněžené hory. Městům jsme se vyhýbali, raději jsme riskli medvědy než dopravní chaos.

USA
             A zase jsme dojeli do našeho základního tábora v Calgary. Během dvou dnů jsme tu nabrali síly a proviant a už jsme nedočkavě startovali Sněhuláka. Tentokrát směrem jižním. Za kanadským národním parkem Waterton Lakes s jezery a zasněženými horskými velikány se nám otevřela náruč USA v podobě státu Montana a národního parku Glacier s ještě více jezery a ještě většími velikány. Zastavovali jsme na krásných místech, kterými jsme projížděli, ale všechno nás hnalo za naším hlavním cílem - Národní park Yellowstone. David tam nikdy nedojel a stále si sliboval, že někdy později. Já tam byla kdysi dva dny a slibovala jsem si, že se jednou vrátím na tak dlouho, abych si to mohla vychutnat. Slib jsme si splnili na 300 %. Měli jsme dost času, takže jsme mohli pozorovat gejzíry, vodopády, vlky, jeleny, kojoty, bizoni nám chodili okolo Sněhuláka, sledovali jsme několikrát medvědy, dokonce medvědici s dvěma mláďaty. Jednou jsme se zdrželi focením (tím jsem ostatně zdržovala celou cestu) a dojeli jsme na další místo podle plánu ale "trošku dýl". Místo bylo zavřené, byla tam police, rančeři a přilétal vrtulník. Dozvěděli jsme se, že právě před tou "troškou dýl" tam samice grizzlyho zabila turistu. Nebýt té "trošky dýl" mohla jsem být v tom igelitovém obalu já. Vyfotit grizzlyci s mláďaty bych si asi nenechala ujít, i když jsem dodržovala smlouvu se zvířaty: "Já nebudu obtěžovat vás a vy necháte na pokoji mě." Vypadalo to, že smlouva funguje stejně dobře, jako se osvědčila v Africe. A stejně jako v Africe, i tady se našla jediná výjimka, která kašle na všechny smlouvy a dohody - komáři.
             Po přejedení Yellowstonem jsme se přes hory (byl červenec a dva metry sněhu) vydali na východ podívat na místo bitvy u Little Bighornu, kde dali Indiáni na frak namyšlenému podplukovníkovi Casterovi a porazili jeho armádu. Všude zde kvetla komonice a její žlutá barva a v ní náhrobky dodávaly místu zvláštní atmosféru. Jako by bitva byla dohraná nedávno a ne před 135 lety. Odtud nás Sněhulák dovezl až pod Ďáblovu věž, Devil's Tower, známou z filmu Blízká setkání třetího druhu. Ale mimozemšťany jsme neviděli. Zato jsme o nějakých 150 kilometrů dál viděli Mount Rushmore a hlavy čtyř amerických prezidentů vytesané do skály v nadnadnadživotní velikosti. To bylo nejvýchodnější místo naší cesty.
             Směrem západním jsme prolezli městečko Cody, což je dodnes sídlo Buffalo Billa. I když dávno po smrti, v městečku je všude. Odtud jsme se ještě jednou vrátili do Yellowstonu, protože nám po něm vyhládlo, bylo to při cestě a počasí bylo jako vyšité modrou bavlnkou. Z něho jsme tentokrát obrátili na jih do národního parku horských štítů a sněhu Grand Teton, další dny jsme hnali Sněhuláka přes Měsíční kráter, Craters of the Moon, sopečné vyvřeliny a krajina "prý" úplně stejná jako na Měsíci. Podobně naměsíčně to vypadalo v kraji dinosauřích vykopávek John Day Fossils Beds, jen blízké kopce byly nádherně malované barevnými usazeninami (ty jsou na naší novoročence). Ještě lahodnější pro oči byla voda Kráterového jezera, Crater Lake, o stovky kilometrů dál. Měla barvu indigo a žlutou krajku z pylu právě kvetoucích borovic. Ale zase nás tu chytla sněhová vichřice. Stále byl červenec.
             Příznivější klima mělo až pobřeží Kalifornie, kde jsme prolezli obří lesy obřích stromů Redwood. Když se zakoukáte do korun těchto nejvyšších stromů světa, máte pocit, že si zlomíte vaz. Z Kalifornie už jen na sever. Projížděli jsme rozeklané pobřeží Oregonu a já fotila majáky v západu slunce (kýč² ale romantika³). Do ledové vody Pacifiku jsme vlezli jednou asi na dvě minuty. Ale ze břehu jsme mohli pozorovat tuleně a lachtany. David toužebně vyhlížel, že tam za oceánem je naše milá Austrálie, náš milý domeček a hlavně naše milá postel, ve které se tak dobře spí na rozdíl od sardinkového uložení v autě. A tak jsme jednou spali v motelu přímo u pláže a velkým oknem z postele sledovali, jak slunce uléhá do té ledové, slané kapaliny. Po mostě dlouhém 23 kilometrů přes ústí řeky Colombia jsme se z Oregonu dostali do státu Washington a frčeli na sopku St. Helens. Obešli a vyfotili jsme ji ze všech stran a za všech světelných podmínek, protože pózovala ve slunci jako topmodelka. Zato další sopka Mount Rainier nás ignorovala, schovávala svůj majestátní vrchol stále v oblacích. Jeden den jsme se, na radu rančerky z informačního centra, pokusili mraky projít, což se podařilo. Výhled to byl na spadnutí brady, ale vzhledem k nadmořské výšce a výšce výšlapu, nám nepadla jen brada, nýbrž celý člověk. Druhý den jsme na vrchol našli silnici, po které jsme mraky projeli a skoro jsme si mohli na Rainierův vrchol sáhnout. Té babě z informačního centra se muselo zdát, že potřebujeme pár kilo shodit.

Kanada
             V USA už jsme projeli jen Severní kaskádové pohoří, North Cascades, a vrátili se do Kanady. Po cestě jsme ještě probrouzdali nějaké vychytávky, které jsme předtím nestihli, nebo byly kvůli sněhu nepřístupné a nebo prostě ke kterým jsme se ještě chtěli vrátit. Jako třeba úžasný národní park Yoho. Viděli jsme se s mými kamarády Vaškem a Věrkou, kteří v Kanadě pracovali na sklizni třešní. Kdysi jsem už o nich psala - naše cesty se protnuly jednou v australském Darwinu, potom na Novém Zélandu, jeden večer v Brně a teď v krásné Kelowně na břehu ještě krásnějšího jezera. A já se hlavně za ty dva dny nacpala třešní jako nikdy předtím za padesát let mého života. Díky tomu jsem poznala všechny záchody podél silnice do Revelstoku a národního parku Martha. Na zpáteční cestě k základnímu táboru v Calgary sílu našeho Sněhuláka zase pokoušely Skalisté hory. Za ty dva měsíce jim ubylo sněhu a přibylo turistů. Byli jsme rádi, že jsme si všeho dosyta užili už předtím a docela jsme chápali medvědy, kteří odtáhli do hlubokých lesů. Přesto se nám v horách Kananaskis podařilo pozorovat grizzlyho, který se pásl na nějakých bobulích jen pár metrů od silnice. Vychutnávala jsem si tu scénu se zatajeným dechem, ale dohoda je dohoda a já z auta nevylezla. I když mě prst na spoušti přímo brněl. Měla jsem s sebou jen obyčejný malý foťáček prosťáček Canon PowerShot A1000 IS s přiblížením 4x. Mimochodem, všechny moje fotky jsou foceny tímhle skromným pracantem, který vydržel drsné zacházení na cestách v Jižní Americe i tady. Oblast Kananaskis Country nám svojí krásou hor, jezer a zvěře dopřála několik nostalgických loučících dní. Na konci nás opět přivítala Calgary a pohostinná náruč našich kamarádů. A pakování a loučení. Nesnáším oboje, jedno víc než druhý a druhý víc než jedno. Moc těžko se říká Nashledanou, když člověk ví, že to zapáchá Sbohem. Brečela jsem. Ostatně já brečela, i když jsme vraceli Sněhuláka.
             Při zpátečním letu jsme měli osm hodin na přestup v Los Angeles, takže tam ze San Diega za námi přijel Brácha a odvezl nás alespoň na pár hodin na pláž Venice Beach. Povídali jsme si, bylo nám fajn, ale my už stejně pošilhávali přes vodu a těšili se domů.

Závěr
- Za ty dva měsíce jsme v USA s Davidem a Sněhulákem projeli státy Montana, Wyoming, Severní Dakota, Idaho, Oregon, Washington a nakoukli do Kalifornie. Za měsíc v Kanadě státy Alberta a Britská Kolumbie. Ale nehnali jsme se za počtem projetých míst, spíš jsme se snažili míň sedět v autě a víc šlapat po svých a každé místo dostat pod kůži.
- Na Sněhulákově tachometru přibylo skoro 13 000 kilometrů a na našem účtu ubylo ještě o trochu víc dolarů.
- Popsala jsem dva sešity neuvěřitelnými zážitky. Nezhubli jsme ani deko. Na zpáteční cestě polovinu kufrů zabíraly prospekty, knížky, informace, které bych si ještě chtěla přečíst. Naštěstí ty tisíce fotek na šesti kartách, každá 8 GB, nevážily skoro nic a pohodlně jsem je strčila do kapsy. Ale zase na mě teď vyčítavě jukají a chtějí setřídit, popsat, přebrat a vybrat něco pro Vás na web.

             Ale to už jsme od konce srpna doma, David v práci, já ve škole, do toho spousta našich aktivit. Chybí mi dlouhé zimní večery, kdy bych Vám mohla vyprávět o lidech, zvířatech a zemích a ukazovat fotky. Fakt bych to moc ráda udělala. Snad vše nějak postupně dopadne.

Několik díků, které mám na srdci
  Největší poděkování patří Davidovi, který se mnou na cestách bez reptání vydržel všechno to "Zastav! Medvěd!" "Zastav! Houba!" "Zastav! Musím čůrat!" "Zastav! Západ slunce!" apod.
   Dvojité poděkování pro Jožku a Viktora, kteří nám pomáhali, starali se, poskytli útočiště a kteří jsou pro nás symbolem Kanady víc než javorový list a sladší než javorový sirup.
   To je pro Petru - díky za zařízení cruisu, a pro Petra - díky za transport po Seattlu a dohlížení na Davidovu trampskou výchovu na potlachu.
  Kačence děkujeme za každý její úsměv, pusinky, za srandičky a nádherný čas, který jsme s tebou měli, princezničko.
   Poděkování sedmičce kanadských kamarádů a jejich pomocníků, kteří připravili flek na potlach, záchody, nášivky a další desítky nezbytností. Budeme se snažit oplatit Vám to na příštím celosvěťáku v Austrálii.
   Usměv a poděkování pro všechny lidi, které jsme na cestě potkali a kteří naši cestu obohatili člověčenstvím. A pro všechna zvířata, která nás nechala najuknout do jejich teritoria.
   Jedno díky pro moji kamarádku a tvůrkyni těchto stránek - Majku, která využila mé psavecké přestávky a zatím zvládla bakalářskou práci na vysoké škole. Její práce je na téma Ledovce a permafrost. Já po tom chodila, ona o tom psala.

Takže alespoň v náznacích víte, co se u nás dělo a chtěla bych se rozloučit novoročním přáním.
Jedno mám nachystané pro civilisty

Tohle je od Petra, Petry a Kačenky

PS. 2 A tady (Příroda lesa) se můžete přesvědčit, že jsem letos vyhrála třetí cenu ve fotosoutěži v České Třebové.

Fotogalerie .... zobrazit detail