Toulky Marta

Austrálie 2007 - 2011




Pátého února ve čtyři odpoledne u přepážky číslo jedna v Caracasu...
Část první: USA

Stalo se to, v co jsem před začátkem cesty jen tajně doufala a v co jsem se, já ateista, toužebně modlila: vrátili jsme se živí, celí, zdraví, neokradení. Před cestou jsem si přečetla na internetu několik článků o zemích, kam jsme se chystali, a především venezuelské zápisky cestovatelů mi naháněly husí kůži. A to jsem netušila, že se mimo Venezuelu, Brazílii a Argentinu dostaneme také do Paraguaye. Ale hlavně jsem věděla, s kým jedu, a toto pomyšlení dokázalo moji husí kůži zvednout do velikosti Himalájí. Parta sebevrahů, jak nás nazvali naši spolucestovatelé v Africe.
http://www.petrpetra.net/afrika_2005_denik.htm
Mimo africkou partu: Máří, Pavel, Jirka, Kája, s námi tentokrát byli Štěpánka a Jirka č. 2 (pro rozlišení zvaný Hubajda).
Opět se ukázalo, že dobrá parta je základ bezpečného cestování a skvělých zážitků. A já jsem si zase potvrdila, že jsem stádový typ - vyhovuje mi být v tlupě, kde se může jeden spolehnout na druhého, kde je nás víc a nebojíme se zlodějů ani policajtů nic. A to že někdy někdo někoho štve, to patří k věci.
Přepsat celý můj deník a zážitky zabere víc stránek a víc času, jak mého při psaní, tak vašeho při luštění, a proto z něj udělám seriál. Seriály jsou teď šik, tak budu aspoň jednou in. Slibuji, že i přesto se budu snažit vše zestručnit, abyste vydrželi. A já taky. A hlavně aby mi kamarádka - webmásterka Majka nedala výpověď. Je moc šikovná, takže stále dálkově válčí ve škole. Do toho chodí do práce a stará se o dvě malé děti + jednoho velkého manžela. Majko, drž se!!!

Předcestovní
Jako vždy je před cestou všechno špatně. Mám zánět močových cest a antibiotika. Do toho má v Čechách Máří ruplá záda, Jirka má strach, že se na cestě budeme nudit, nedaří se nám sehnat ubytování v Riu, protože tam bude karneval.
Jediné moje povzbuzení je David, který mi tuhle cestu moc přeje a moc mě podporuje. Současně je šťastný, že se mnou nejede. To ostatně já taky, protože to bude opravdu cestování na divoko a v divočině, spaní kde se dá i nedá, jíst taky co se dá i nedá. Správné dobrodružství.

USA
V čepicích s australskou vlajkou.Při shánění letenek jsem neustále tvrdila, že chci letět z Austrálie tj. jižní polokoule do Jižní Ameriky, což je na té samé polokouli a stále jsem nechápala, že musím přes tu severní půlku. Ale prostě je to tak, přímá cesta by byla mnohem komplikovanější, časově delší a taky dražší, protože tam nelítá mnoho společností. I přestala jsem otravovat s logikou a zakoupila letenky Brisbane - Los Angeles - Miami - Caracas. Tím pádem jsem alespoň otravovala, že chci v LA přestávku na deset dní a nad tím zajásal můj brácha. S holkama pro mě přijeli na letiště a já si deset dní užívala San Diega, Petra, Petry a hlavně Kačenky, které jsou teď čtyři a je s ní sranda. Každý den jsme někam vyráželi, zážitky by daly na samotnou kapitolu, tak připojím jen pár fotek a pár hlodů.
* Nechala jsem doma všechny šperky, včetně snubního prstýnku, protože mi to do Jižní Ameriky připadalo bezpečnější. Bílý proužek kůže pod snubákem jsem si příšerně spálila na slunci hned první den. To mám za to, že jsem chtěla zapřít manžela.
* Přivezla jsem Kačce spoustu dárků, ale nechtěla jsem jí dát vše najednou. Vymyslela jsem si báchorku, že můj batoh je kouzelný a každý večer z něj můžu něco vytáhnout. Až mi bylo Kačky líto, jak tomu věřila. Každý večer se vzorně vykoupala, vyčistila zuby a v pyžamu za mnou přišla: "Plosím tě, Malto, podívej se do koulenýho batohu," a se zavřenýma očima a nastavenýma ručičkama čekala, co batoh vykoulí.
* Vyrazili jsme do pouště do města Slab City, stará hipízácká kolonie, která se objevuje ve filmu Into The Wild/Útěk do divočiny. Jelikož jsem měsíc předtím udělala australský řidičák, připadala jsem si děsně dobrá. Navíc jsme byli v pustině bez možnosti spáchat dopravní přestupek či nehodu a já vyloudila na bráchovi, že si zkusím řídit jeho terénní auto. Uvědomovala jsem si, že do té doby jsem řídila jen automat, ale přítomnost spojky a řadící páky mi nepřipadala jako problém. Ovšem byla. Nesešlápla jsem pedál pořádně a zařadila jedničku. V další vteřině na mě auto příšerně zařvalo a v další půlvteřině na mě začal příšerně řvát brácha. Tak běsnícího jsem ho ještě nezažila. Do toho všeobecného řvaní se Kačka na zadním sedadle v sedačce bojovně vzpříčila a vší silou svého dětského hlásku zakřičela: "Tati, nebuď na Maltu ošklivej!!!" To mi za ty očesaný zuby v převodovce stálo. Navíc to byla převodovka bráchova.
S holkama v Disneylandu, za námi bronzový pan Walt Disney* Jely jsme s holkama do Los Angeles do Disneylandu a v autě navigace GPS stále opakovala: "Drž se silnice číslo pět." Po hodně dlouhé době Kačka v dětské sedačce zaprosila: "Maminko, už se můžu pustit?" Já na ní kouknu a ona se chuděra držela opěradel dětské sedačky, neb jsme jeli po silnici číslo pět.
* Složila jsem pro ni básničku, která se stane mottem naší letošní cesty do Kanady

"Až potkáme medvěda,
budem dělat hopky
a do kalhot bobky."
Je zvláštní, jak ti prckové okamžitě vyčíhnou, že je v rýmu něco alespoň trochu neslušného a právě to si hned pamatují.

Teď už velice nerada, ale odlétám z bezpečeného hnízda u Popů v San Diegu.
Kačka na můj odjezd reagovala: "A to beleš koulenej batoh sebou?" Dítě ještě zklamání zakrýt nedokáže. A proč taky, teta jí nic nepřivezla, všechno vykouzlil batoh.
Ano Kačenko, koulenej batoh to se mnou bude koulet přes Miami do Venezuely a pak ještě dál a dál. O tom příště.
Loučím se z australského Queenslandu, kde je dnes typické aprílové počasí - během deseti minut se stačí několikrát vystřídat zářivé slunce a silný déšť. Naštěstí do toho střídání nezasahují bílé vločky.
Malta



Fotogalerie .... zobrazit detail