Toulky Marta

Austrálie 2007 - 2008




MŮJ SVATEBNÍ DEN aneb JAK SE KROUŽKUJE PELIKÁNOVÁ

                Začátkem září jsem v Čechách opět zabalila svých padesát let života do krabic od banánů. Po kolikáté už?! Vždycky při tom něco vyhodím, takže mi jich stačí čím dál míň. A místo nástupu do práce jsem nastoupila do letadla a odletěla k očím, které mají několik odstínů modré stejně jako Velký bariérový útes. A o které, jako kdysi kapitán Cook, ztroskotala moje loď Endeavour.
                David byl před svatbou nervózní, neb to byla jeho první a nevěděl, do čeho jde. Já jsem byla naopak nervózní, protože to vím. Uklidňovala jsem Davida, že si všechno ještě může rozmyslet a on jen povzdechl: "Vždyť už máme prstýnky." I tady jsem měla na skladě útěchu a navrhla, že si z prstýnku může nechat v budoucnu udělat nový zub. To vypadalo jako vcelku dobré, náhradní řešení a v ten okamžik David litoval mě, že mám prstýnek užší a na zub nevydá. Ovšem já mám zase dva. Takže jsme měli týden na vyřešení dilema svatba versus zub. Vyhrály vdavky.
Svatební obřad jsme naplánovali na vyhlídcenad oceánem a pár metrů odtud jsme měli na několik dní ubytování v apartmánu. Den před svatbou jsme nakoupili v blízkém obchoďáku a nemělo cenu překládat nákup do auta a z auta. Pěkně i s vozíkem jsme dojeli výtahem do našeho jedenáctého patra. David uvařil k večeři mořské speciality, jak jinak pro Pelikánovou. Odpadky z ryb a dalších vodních potvor jsme dali do vozíku. A skončil poslední den naší svobody.
                Den svatby - s úmyslem vrátit vozejk a vyhodit odpadky jsme vyrazili z pokoje. Já jsem vyrazila poněkud rychleji než David tlačící vozík s páchnoucím nákladem. Hupsla jsem do výtahu, ale jeho dveře za mnou okamžitě udělaly CVAK a já byla sama. V tomhle hotelu se vše ovládá čipem, který je u klíčů. My jsme měli klíče jenom jedny, protože jsme přijeli s pevným přesvědčením, že se od sebe nehneme ani na půl kroku. Výtah naše přesvědčení nesdílel. Jasně, že v ten moment měl klíče David. Mě si i s výtahem přivolal někdo do desátého patra. Vystoupila jsem rozjásaná, že se nacházím pouze jedno patro od svého nastávajícího. Snažila jsem se na něj volat, ale žádný ze tří výtahů mi ho nepřivážel. I jala jsem se hledat schodiště. Jelikož se jednalo o supermoderní budovu, architekt nepředpokládal, že by nějaký idiot chodil po schodech a prostě je nenamaloval. A stavitel je prostě nepostavil. Objevila jsem ale požární schodiště. Taková betonová nora, ale co, vždyť je to jen jedno patro. Svižně jsem vyběhla do jedenáctky, ale tady jsem zjistila, že dveře nejdou otevřít. Vyběhla jsem ještě o jedno výš, ale s dveřmi jsem tam taky cloumala marně. Tady byla na stěně aspoň informace, že dveře lze zevnitř otevřít jen v přízemí. Četla jsem si to v tý blbý angličtině několikrát, než jsem uvěřila, že zakletý zámek není výmysl z pohádek, ale že jsem se v něm právě ocitla. Chápala jsem opatření, aby jim nikdo po hotelu necoural, ale přece jen - vždyť má celkem šestnáct pater! Co naplat, vydala jsem se na svoji předsvatební cestu po požárním schodišti a v každém patře jsem optimisticky zkoušela dveře, jestli třeba nejsou porouchaný. Nebyly nikde a jen jsem tím ztrácela drahocenný čas, stejně jako čtením cedulek, které v každém patře říkaly to samé. David mezitím sjel výtahem do haly v přízemí a když zjistil, že tam nejsem, vběhl do kanceláře vedení hotelu, kde sjel pro změnu všechen personál. Hulákal na manažery, že se dveře výtahu zavírají strašně rychle a on že kvůli tomu ztratil svoji manželku ještě před svatbou, ona neumí anglicky a určitě někde brečí a už ji nikdo nikdy nenajde. Vyhnal je z kanceláře na pátrání, ale manažeři nejdřív před dveřmi uviděli zaparkovaný vozejk s nákladem rybích zbytků a pro změnu začali řvát oni, čí že je to vozejk a ať si ho uklidí. V té době mě požární schodiště vyplivlo na ulici, kde se opravdu v přízemí konečně daly otevřít dveře zevnitř. Na ulici jsem se trochu zmateně rozkoukávala. To víte, už jsem si cestou z dvanáctého patra myslela, že svůj svatební den strávím na požárních schodech. Včetně svatební noci. Naštěstí mi cestu k recepci hotelu usnadnil David, protože až na ulici jsem slyšela jeho řev: "Já vám kašlu na pitomej vozejk! Kvůli vašemu blbýmu výtahu jsem ztratil manželku a ještě jsem si ji ani nestihl vzít!" (nepřesný, ale slušný překlad) Do toho jsem tam přišla já naprosto nečekaně dveřmi z ulice a s takovým záchvatem smíchu, že jsem byla schopna opakovat jen: "Sorry, sorry." A nic rozumného ze mě, kromě smíchu a slzí, nevypadlo. David popadl mojí ruku a vozejk a po cestě do obchodu rozhodl, že ve zverimexu koupí vodítko a bude mě držet, protože takový stres už nechce zažít. Chudák, opravdu vypadal na infarkt.
Ubytování bylo nádherné, s úžasným výhledem na pláž a na širý oceán. A my jsme si slíbili, že se sem na pár dní vrátíme každý rok při výročí svatby. Ale to budu opatrnější, možná už mě David nebude hledat.
Odpoledne přijíždějícím kamarádům na recepci stačilo, když nahlásili, že jedou na svatbu a každý ze zaměstnanců jim ochotně řekl patro a číslo apartmá. Každý si nás pamatoval. A to zatím personál netušil, že naše kuchyň bude cítit rybí hostinou ještě dlouho po našem odjezdu. Myslím, že příští rok si ho musíme zamlouvat pod cizím jménem.

Další fáze byla kytka. Chtěla jsem oranžové růže, ale jakmile jsme řekli, že je to na svatbu, byla cena dvojnásobná, takže se pohybovala okolo stovky dolarů. A navíc mi tam k růžím chtěli nacpat spoustu roští. David by mi koupil růže s křovím i za tu stovku, ale já jsem paličák. Raděj budu bez kytky! Poslední těsně předsvatební akce byl nákup ledu na šampaňské a tam v obchoďáku, mezi zeleninou a ovocem měli přesně to, co jsem chtěla - deset oranžových růží. Za pouhých 12 dolarů jsme koupili sice růže, ale zabalené jako koště a David se tvářil rozpačitě. Jenže česká ženská, ta si poradí. Koupila jsem ozdobný, papírový, vykrajovaný ubrousek s motivem růžiček, který se dává pod dort, slabý oranžový papír ve stejné barvě jako růže a bílou kroucenou stuhu, vše asi 3 dolary. Po návratu jsem z toho vykouzlila svatební kytku podle mých představ. Když přišli hosté a ženské vzdychaly nad kyticí z devíti oranžových růží (desátou měl David v saku), tak jsme se na sebe s Davidem vždy jen podívali a usmáli se.
                Kamarádka, která mi slíbila udělat něco s vlasama a nejlépe i se mnou, abych vypadala mladá a krásná (sice nevím, jak by to zvládla, ale slíbila to), tak ta zůstala v dopravní zácpě a sotva doběhla na obřad. Takže moje vlasy byly bez učesání, obličej bez šminek a ono to bylo vcelku šuma fuk, protože na vyhlídce foukal vítr a místo západu slunce se podmračeně smrákalo.
Tak a to už se chystá obřad. A teď si představte, dva dny jsme na stejném místě, dva dny pozoruju oceán, protože je sezóna velryb, které táhnou k Antarktidě. Já bych oceán dokázala pozorovat stále, ale David, který tady žije padesát let, to nedovede pochopit, protože oceán tady byl, je a bude. A tak jsem svoje vykulené oči sváděla na pozorování velryb. No ale velryby na mě kašlaly. A teď právě stojíme na vyhlídce, připraveni na tu velkou slávu a najednou v oceánu vyskočí velryba. Úžasná, nádherná, obrovská. Udělá ve vzduchu most, přesně jako ve filmech, ukáže svoje bílé břicho, rozpaží ploutve a padá zpět do vody. Okamžitě zapomínám na svatbu, na ženicha, na celý svět a jen sleduju hladinu. Když se během další čtvrthodiny už žádná velryba neobjevila, svoluju k tomu, že se tedy z nedostatku jiné činnosti vdám.
                To, že kamarád popletl hudbu a místo milostné písně Elvise Presleyho, kterou jsem si vybrala, pustil rock and roll, to pominu. To, že si při zahájení David uvědomil, že má v puse žvýkačku a se slovy Pardon ji velkým obloukem vyplivl z vyhlídky, to je taky vcelku nepodstatné. Ale pak po úvodní řeči oddávajícího úředníka přichází náš slib, který jsme si napsali a připravili a nebyli schopni zapamatovat. Já začínám, řeknu první větu a do toho David křičí: "Stop! Stop!" Vše se zastaví, kamarádi zcepení v přesvědčení, že si to David rozmyslel nebo že to byl zase jeden náš vtip. No přiznám se, trochu jsem cepeněla taky. Až po chvíli Davidova mumlání mi došlo, že si myslel, že svůj text předem rozdáme kamarádům. No a teď prostě zazmatkoval. Takže jsme pokračovali ve slibu a s občasnou nápovědou jsme ho zmákli. Nutno pochválit oddávajícího, který se naučil vyslovovat moje exotické jméno i příjmení.
Prstýnky. Ty nám podával další kamarád. Vždycky klidný, rozvážný. Ne tak dnes. Vytáhl z kapsy krabičku s prstýnkama, která v jeho šejkrujících rukách chrastila jak vánoční rolničky na saních Santa Klause. Všichni se na ni podívali, on zkameněl jak mramorová socha na římském náměstí a my jen sledovali jeho pohled. Pohled mířil dolů na podlahu, který byla formou prkno - mezera - prkno - mezera - atd. a pod tím vším několik metrů vzduchu. V tu chvíli se rozklepaly ruce mně i Davidovi, protože upustit prstýnek znamenalo, už ho nikdy nenajít. Nebudu dál napínat, dopadlo to, zlaté kroužky máme.
                Dál bylo všechno fajn, podpisy, večeře, zábava, šampaňské při úplňku...
               
Druhý den jsem koukala na naše fotky a při pohledu na moje obrázky se mi i ve vedru orosilo čelo. Ne kvůli vlasům, které vypadaly, jako bych právě vylezla z postele po týdnu líbánek. To ne, to jsem čekala. Ale při tom, jak jsme šli na vyhlídku, mi svatební podvazek, vyrobený a věnovaný kamarádkami v Čechách, sjel do půli lýtka, takže na všech fotkách směle vyčuhuje do světa. A pokud je na nich poznat, že je to podvazek, je to dobré. Někde to vypadá, že jsem měla na svatbu bombarďáky po babičce. Ihned jsem obvinila Davida, že je to jeho vina (vidíte, jak rychle jsem si zvykla být správnou manželkou? pravidlo číslo jedna: za všechno může manžel), protože mě měl upozornit. David se chabě bránil tím, že si myslel, že je to nějaký český zvyk stejně, jako jsem mu dupla na nohu, když říkal Yes. A nejspíš si to mysleli i ostatní, protože ani dámská část publika mi nedala tajné nebo veřejné znamení, že mi cos vyčuhuje zpod sukně.
Natočené DVD prozradilo, že jsem opravdu větší pozornost věnovala velrybám a neustále jsem šilhala přes ženichovo rameno na oceán a jen ve vyloženě vypjatých situacích, jako třeba při odpovídání na otázku, jestli si chci Davida vzít, jsem se uráčila taky podívat na něj a na oddávajícího úředníka. Teď s odstupem času vím, že s velrybama je to jako v Čechách s houbama. Tam jsem si během podzimní houbařské sezóny vypěstovala hledací reflex, kterého jsem se zbavila až někdy o Velikonocích, takže jsem celou zimu chodila po lese a rozhlížela se. No a teď budu koukat po oceánu ještě dlouho potom, co velryby odtáhnou.
                Dodnes tvrdím manželovi, že jsem oddávajícímu úředníkovi rozuměla, že spolu musíme být "in good and bed" čili "v dobrém a v posteli" a to jsem taky slíbila. On se mně snaží přesvědčit, že oddávající říkal "in good and bad" tedy "v dobrém i ve špatném". Radovala jsem se předčasně, blbá angličtina.
Naše svatební cesta - jelikož je život samý kompromis, udělali jsem ho i my. Jedna cesta byla na automobilové závody (Davidův koníček, má rád stará auta a staré věci, proto si mě asi vzal), druhá cesta byla lodí na pozorování velryb (můj požadavek).


Před svatbou jsem si myslela, jak je to úžasně inteligentní nápad vdávat se na svoje narozeniny a byla jsem ohromně spokojená, že v našem věku nám alespoň odpadne další datum na pamatování. Dnes vím, že tak stupidní nápad můžu mít jako vždycky jenom já. Už teď jsem místo svatebního dortu dostala narozeninový. Taky co s dvouma dortama? Horší je, že to přesně vidím do budoucna - jeden dárek a jedna kytka a šmytec. Takhle hloupě jsem se ošidila. Pozdě bychom bycha honili.

                A pak skončily líbánky, což dá v padesáti taky zabrat, a život se začíná ubírat všedním tempem. Ne tak pro mě, protože pro mě je všechno nové. To, co se doma učíte od dětství, je tady najednou na nic, protože nic z toho nedokážete pojmenovat v angličtině. Nu což, obrátila jsem svůj život vzhůru nohama, obrazně i doslova, a tak mi nezbývá, než ho tak i žít.
                Jak říkám, život je kompromis - je krásné vědět, že vás doma někdo čeká, ale někdy se chodím v noci dívat na hvězdy a slibuju Jižnímu kříži: "Neboj, zase vyrazím!" Nebo to slibuju sobě?

                Z Bumerangowa Vás zdraví a jarní sluníčko posílá
Marta

P.S. Velryb jsme viděli na výletě hodně, byly nádherné, majestátní. A já jsem vzpomínala, jak někdy v pradávných dobách, to mi bylo asi pět, k nám do České Třebové přivezli velrybu. Mrtvou a mumifikovanou. Jezdili s ní jako s atrakcí od města k městu. Připadala mi neskutečná, obrovská a úžasná, až na ten pach formaldehydu. Nepamatuji si, kolik tehdá za mě taťka zaplatil, ale pamatuji si, jak moc jsem si přála vidět toho nádherného savce živého a v jeho prostředí. A teď se mi to splnilo, čtyřicet šest let poté.



Fotogalerie .... zobrazit detail