|
PRŮNIKY ČESKÉ MINULOSTI DO AUSTRALSKÉ PŘÍTOMNOSTI
Opět kvůli Vám měním trajdání po všem zajímavém za sezení u počítače naprosto nezajímavé. Chci vám napsat o tom, jak se mi vloudila naše česká minulost sem do Melbourne a jak mi hrozila prstem: "Ty ty ty, nevděčníku! Užívej si toho, kde a jak jsi. Kdy by tě to dřív napadlo?!"
Takže následuje do třetice příběhů ze stejného sudu.
1) Formule jedna
Nemohla jsem si nechat ujít, když už jsem byla v Melbourne a zrovna v té době se zde jely závody Formule 1. Strejda moje nadšení nechápal, prý tady žije padesát let a nikdy ho nenapadlo za něco tak přízemního utrácet dolary. Abych ho uklidnila, šla jsem v sobotu, kdy jsou lístky viditelně, hlavně pro peněženku, přijatelnější a i počet lidí je menší.
Nebudu popisovat závody, ty můžete vidět v televizi a nic jiného, u čeho by kamera nebyla, se tam nestane.
Popíšu moje pocity. První byl ten, že jsem sice všude viděla prodavače špuntů do uší, ale pohrdlivě jsem je přecházela. Já mám přece rachot motorů ráda, stejně jako vůni spáleného vysokooktanového benzínu. Po prvním průjezdu závoďáků v mé nejtěsnější blízkosti, jak jen plot dovoloval, jsem okamžitě začala kajícně špuntoprodavače shánět. V životě jsem si takový rachot dovedla představit jen v podání leteckých, tryskových motorů. Se špuntama to bylo lepší, ale stejně jsem měla druhý den nepříjemný pocit, že nahluchlý strejda slyší líp než já a tentokrát jsem se mu nevědomky mstila tím, že jsem to byla pro změnu já, kdo se neustále ptal: "Co? Co?"
No nic. To hlavní, na co jsem myslela celé závody a co se mi vkrádalo do všech současných zážitků, byla minulost. Odjakživa mám ráda Ferrari. Nevím proč. Nevím, jestli pro toho hřebce ve znaku, pro tu barvu, pro rychlost, krásu a eleganci jejich aut. Zkrátka mám je ráda. A jednou v hustě totalitním Československu mi moje mamka přivezla ze sousedního méně hustě totalitního Maďarska nádherný svetr s emblémem vzpínajícího se koně a nápisem mých snů FERRARI. Byla jsem šťastná, jak kdyby mně bylo pět a ne devatenáct. Nepamatuju si už, jestli hned druhý den, ale určitě dost brzo abych mohla napsat vzápětí, jsem v něm vyrazila do práce. A to, co následovalo, vím, že bylo druhý den potom - zavolala si mě stranická tj. komunisticko stranická buňka mého zaměstnavatele a sdělili mi, že nošení svetru s kapitalistickým obrázkem kapitalistického koně a kapitalistickým nápisem je fuj pro mladého člověka užívajícího si blahobytu rozvinutého socialismu. Nejen že mám odjakživa ráda Ferrari, ale taky jsem odjakživa tvrdohlavá. "Ne, je to můj svetr, budu si nosit, co chci." Nepohádali jsme se, rozešli jsme se vcelku v klidu. Ale nebyl to klid zbraní. Na příští výplatní pásce jsem pocítila absenci prémií. Byla to třetina celkové částky, takže dost znatelná. Následovalo poučení, že takto bude moje výplata vypadat tak dlouho, dokud nezměním garderóbu. Zpytováním sama sebe jsem zjistila, že mohu být bez prémií, ale ne bez mého úžasného svetru. Navíc, teď už měl svěží aroma zakázaného ovoce a to mi chutná nejvíce. Opět mi vypadlo z hlavy, jak dlouho tato naše studená válka trvala. Naštěstí po nějakém čase můj mladší brácha na mě svetr vyloudil, takže se vše vrátilo do normálních kolejí, včetně mé výplatní pásky. Jak se svetrem dopadl brácha ve škole, to už si taky nepatuju, ale devítku dochodil a do pomocné školy ho nepřeřadili. A když, tak to nebylo kvůli svetru.
Zpět do Melbourne - teď jsem si tady chodila a mohla jsem si koupit a nosit s emblémem Ferrari všechno, na co jsem si jen ve své bujné fantazii vzpomněla. Od krabičky sirek přes spodní prádlo snad až po to auto.
Takové pocity by si měl člověk připomínat každý den, protože po získání svobody velice brzy nevděčně zapomínáme na minulou nesvobodu.
P.S. Po návratu domů jsem strejdu svým nadšením nakazila tak, že si ode mě nechal z novin přečíst informace o pilotech F1 a druhý den jsme oba seděli u televize a fandili. Zrovna tenhle závod byl pestrý na události, i když jedna nepříjemná potkala i našeho favorita Roberta Kubicu (naším favoritem se stal proto, že je z Polska). Ale strejdovi se závody líbily a nechápal, proč na ně nikdy nešel, dokud viděl. A já byla šťastná, že jsem tam byla už včera, protože při závodech se počasí řádně rozpálilo a teploty překročily čtyřicítky.
Zpráva z tisku ... Karlu Krylovi in memoriam
První obětí svobody jsi byl
Král i Klaun i Veličenstvo Kat
do mramoru kameník Tvoje jméno ryl
Anděl a Maškary, bují v nich Rakovina
už do krámu nehodí se Karel Kryl
Tekuté písky pohltí Tě zkrátka
Děkuji a jdu zavřít vrátka ...
2) Divadelní představení
Strejda měl už dlouho vyčíhané, že na melbournské hlavní divadelní scéně bude předvedena australská premiéra hry "Rock ´n´ Roll" Toma Stopparda. A tak jsme vyrazili do divadla. Četla jsem strejdovi děj hry předem. Naštěstí, protože se strejdou jsme byli fakt skvělá dvojka. Strejda sice umí výborně anglicky, ale neslyší. Já slyším výborně, ale nerozumím anglicky. Nelze říci, že bychom se doplňovali. Takže jsem předem věděla, že je to prolínání dějů v Praze od roku 1968 do 1990 a vedle toho universita v Cambridge s jedním salónním komunistou, u kterého hlavní hrdina hry Jan z Prahy studuje.
Věděla jsem děj dopředu, a přesto mě dostalo, když jsem na jevišti melbournského divadla viděla projekci pražského Václaváku a na něm ruské tanky, když v projekci vystupoval Alexandr Dubček nebo když na konci mluvil Václav Havel, když si hrdina hry na černých, vinylových deskách pouštěl The Plastic People of Universe, když se herci v rámci autentičnosti snažili mluvit česky a říkali "čveckový bukty", když Jana vyslýchalo StB, když...
O přestávce jsem sledovala diskutující Australany. Hra je zaujala, bylo to pro ně něco vzdáleného, exotického, ale zajímalo je to. Jako nás zajímá obsazení Tibetu nebo převrat v Kolumbii. Pro ně to byla hra, pro mě to byl život. Taky proto jsem na rozdíl od nich brečela. Ale neodešli, jak předpokládal strejda. Předem tvrdil, že si to většina lidí podle zavádějícího názvu splete s rock and rollovým koncertem a po zjištění, že se jedná o vážnou věc, prchnou z divadla.
Ne, neodešli. Upoutalo je to, hra byla na programu celý měsíc a následně se přestěhovala do Sydney. Nesmělými dotazy mezi krajany jsem zjistila, že nezájem byl spíš tady, mezi Čechy s postojem mrtvého brouka - Všechno je pryč, proč si to připomínat.
No přece proto, abychom nezapomněli!
P. S. Ani žádný z krajanských listů se o melbournském představení nezmínil. Jen předtím na premiéru upozornila a hru v podání Národního divadla v Praze dobře popsala paní Barbara Semenov. Její článek začíná na straně 12
http://www.sokolmelbourne.com.au/files/kvart/08-2007/index.html
a kdo by chtěl verzi v angličtině o melbournském podání
www.australianstage.com.au
nebo http://theatrenotes.blogspot.com/2008/02/review-rocknroll.html
Národ sobě Mým národům
Co je to s dobou
jenž nemá kacíře
ztratila samizdat
a vtipy na vládu
dělá jen pod sebe
podobná hovadu ...
A nám říkal Neruda HRDOBCI!
3) Koncert Marty Kubišové
V malém divadle Svatého Martina v Melbourne se konal koncert paní Marty Kubišové. Nemohla jsem ho vynechat. Vrtošivý strejda stále nevěděl, jestli na něj chce nebo nechce. Já měla jasno, a tak když mi můj devadesátiletý, téměř slepý příbuzný řekl, že na Kubišovou nepůjde, protože je stará a kdo se na ni má dívat, odjela jsem do města. Strejda stejně nakonec přijel taxíkem, aby o něco nepřišel.
Koncert byl úžasný tím, že jsem z něj měla upřímný a bezprostřední pocit. Nebylo to jako umělé vystoupení nějaké celebrity. A hlavně a pro mě - musela jsem si celou dobu při písničkách opakovat, kde je vlastně poslouchám. Stejně jsem nakonec všechno oslzela. Při Motlitbě pro Martu, symbolické i naším společným jménem, jsem chtěla stát v pozoru. Ale byla jsem sama.
Autor slov písničky, talentovaný Petr Rada, žil nějaký čas v Melbourne. I když textů napsal stovky, určitě nejslavnější je právě tento, který pro nás byl v roce 1968 výrazem národního odporu proti ruské okupaci.
V té chvíli jsem ještě netušila, že mě za pár dní přesně ta slova, která Petr Rada vložil paní Martě do úst, "zloba, závist, zášť" v autentickém podání některých australských Čechů donutí opustit školu, a tím pádem vlastně i strejdu a budu se opět toulat. Tentokrát ovšem bez společnosti svých vlastních krajanů.
P.S. Vím, že v každé komunitě se najdou lidé různí a já jsem tady potkala i spoustu skvělých kamarádů. To mě drží nad vodou, abych mohla občas nabrat kyslík. Nechci si připustit, že má pravdu norský bohemista Terje B. Englund. Napsal o Češích knihu "The Czechs In a Nutshell", ve které tvrdí, že závist a zloba je u Čechů silnější než sexuální pudy. Tak ráda bych věřila, že se, sakra, plete. Možná by ráda věřila i paní Marta, která přijela zpívat krajanům a některý z nich začal pátrat a oznamovat, zda má vůbec pracovní povolení.
http://www.ahaonline.cz/cz/spolecnost/24625/marta/
Inzerát Nám blbcům poctivejm (=chudejm)
Přijmu osobního učitele lhaní,
výkonného trenéra pokrytectví
a zkušeného lektora intrikánství.
Dobře zaplatím doučování přetvářky.
Zn: Chci to někam dotáhnout!
Závěrem
Loučí se vzpomínkou na Vás všechny dnes trochu neveselá a uvzpomínkovaná
Marta
P. S. A vzpomeňte si a všem známým, prosím, připomeňte, ať si nezapomenou koupit moji knížku. Nenechávejte se odradit sdělením knihkupce, že ji nelze objednat. Distributor jich má na skladě mrtě, ale už se mu s ní nechce otravovat. A já se bojím, že mi s ní jednoho krásného dne zavalí můj pardubický minibyteček. Prý mám sedět doma na zadku a prodávat knížky. Nojo, ale o čem Vám potom budu psát, žejo?!
Fotogalerie .... zobrazit detail