Toulky Marta

Austrálie 2007 - 2008




SLUNCE a DÉŠŤ, LEDOVCE a ROZKVETLÉ LOUKY = NOVÝ ZÉLAND
aneb KDYBYCH VĚŘILA V BOHA

Nový Zéland - pokud byste ve vzteku probodli Zeměkouli v místě České republiky, možná vám druhou stranou špička kudly vyleze na Novém Zélandu. Kdybych věřila v Boha, byla bych přesvědčena o tom, že Bůh měl jižní ostrov Nového Zélandu jako skladiště, když uhňácával svět. A když milej svět dohňácal, tak mu tady zbylo od každého něco. Fjordy, kterými obkrajkoval kontinenty; vodopády, které nepobrala Niagara ani Zambezi; pláže, jenž se už nevešly na žádnou z přímořských riviér; ledovce zbylé z polárních oblastí; deštné pralesy z tropů; horské štíty, které nenacpal do Švýcarska; louky, jakými šlapete v rozkvetlé sibiřské tajze nebo kanadských horách. Jedete autobusem a každý kousek vám připomene nějakou zemi. Ale jako celek je to jen tahle jedna NOVÝ ZÉLAND. I počasí je tady od každého něco, zima v mínusech, až kiwi padá se stromů (kiwi ovoce, kiwi ptáci na stromy nelezou), druhý den teplo, že se potíte i v plavkách. Možná má tuhle zemi Bůh jako skladiště ještě stále a občas z ní něco použije na zalepování. Proto jsou zde zemětřesení, to když si odtrhává kousek, který potřebuje někde jinde, kde mu ho nezvedené lidské plémě zdevastovalo.
              Já mířím na Nový Zéland značně poznamenaná faktem, že musím kvůli imigračním úřadům opustit svoji milovanou Austrálii. Tím pádem jsem se předem rozhodla, že Nový Zéland nemám ráda a nikdy mít nebudu. Kdybych věřila v Boha, mohla bych říct, že on mě donutil přehodnotit moji nevraživost. Nový Zéland je nádherný, úžasný, pestrý a bezpečný. Není zde žádné jedovaté zvíře. Na celém ostrově byl asi nejjedovatější můj zápisník, jak s oblibou tvrdí Brácha. Žádní hadi, pavouci, stonožky, jedovaté ryby, nebezpeční krokodýli. Nic z toho. Kdybych věřila v Boha, tvrdila bych vám, že si svůj sklad dobře hlídal, jeho andělská ochranka odvedla vynikající práci a potměšilej čert se do skladu nedostal. A tak ďáblík při svém zklamání a naštvání, všechny nebezpečné potvory, které sem nesl, vztekle přihodil do sousední Austrálie. A že jich bylo požehnaně!
              Než opíšu svůj deník plný zážitků, zmíním se o způsobu cestování. Samozřejmě to bylo jako vždy "co nejvíce muziky za co nejméně peněz." Autobus, vlak, spaní kde se dá. Já se ovšem někdy musím vyspat do sytosti, protože jinak únavou usnu kdekoliv a ani bych si nevšimla, kdyby mě někdo okradl, možná ani kdyby mě znásilnil (pokud by to nebylo nějak mimořádně hezké). A při cestování v jednom je takové usnutí natvrdo dost riskantní. Takže jsem často využívala ubytování v hostelech pro baťůžkáře (backpackers, jak říká můj strejda, že cestuju po backpackersku). Ubytovny byly vždycky čisté, zařízené skromně, postele patrové, pokoje třeba i po osmi. Na hostelech se nerozlišuje pohlaví, takže v pokoji je osazenstvo namícháno podle toho, kdo jak přijde. A ono to ani nevadí, všichni chtějí co nejvíc poznat, večer každý dorazí zničený na doraz a ráno brzo vstává za poznáváním dalšího. Někdy člověk přijde v noci a ostatní nebo on sám ráno brzo vypadnou, takže ani nevíte, s kým jste spali. Důležitější je výměna informací, kde se co dá vidět, kde co levně koupit, kde přespat. Je to způsob cestování pro mladé a pravda, já jsem věkem vybočovala. V Čechách by se leckdo ušklíbl a myslel si: "Ta by spíš měla leštit kliky u domova důchodců." Ne tak v cizině. Tam je padesátník spíš obdivován, že nesedí s pivem u televize, atmosféra hostelu pohltí každého a v ní se zapomíná na věkovou i jazykovou bariéru. Aspoň dva příběhy jako názorná ukázka. Jeden je typický, druhý trochu vybočuje, ale nemůžu vás o něj připravit.

Novozélandská vlajka Dorazila jsem na čtyřlůžkový pokoj, kde už byly na ostatních postelích poházeny věci (včetně mobilů, drahých přehrávačů, což je normální). Mrkla jsem na svoji postel a začala vypakovávat věci na spaní. Seděla jsem na zemi a hledala něco v batohu, když se vrátil první spolunocležník, kluk mezi 20 - 25 roky. Podal mi ruku, představil se a že je ze Skotska a odkud já. Přisedl si ke mně na koberec a povídali jsme. Za chvíli přišel druhý, scéna se opakovala, věk stejný, jen pocházel z Chile. Už jsme seděli na podlaze tři a povídali, když dorazil poslední. Věkově jejich kopie, jen byl z Kanady. A tak jsme tam seděli čtyři na podlaze kolem mého batohu jak vandráci okolo ohně a vyprávěli si o svých i cizích zemích, o životě v nich, o historii, o budoucnosti... Já jsem vytáhla sušenky, první kluk šel udělat pro všechny čaj, druhý rozloupal pomeranče, třetí hodil do placu oříšky. Dřepěli jsme tam dlouho přes půlnoc a povídali. Bacha, povídali anglicky. Kluci měli s mojí polámanou angličtinou trpělivost, Chilan na tom byl o trochu líp. Jako pohádku před spaním poslouchali vyprávění, kterak jsem projela Rusko se stejně "mladou" kamarádkou. Na závěr položili dotaz, proč už neexistují ženský jako já, ale v mladším vydání. Já jsem nerozuměla, na co se to ptají, a oni se smíchem řekli naplno: "Proč my nepotkáme ženský jako ty, ale, sorry, aby jim bylo dvacet."
              A teď ten atypický. Vstoupila jsem do osmilůžkového pokoje, pozdravila Hi a zamířila k volné posteli. V rohu na dvou postelích nad sebou leželi kluci, kteří mi stručně odpověděli na pozdrav a víc o mě okem nezavadili. Bavili se spolu a koukali jinam, abych nepochopila, že řeč jde o mně. Pikantní na celé věci ovšem bylo, že se bavili česky a byli si jisti, že jim živá duše nerozumí. Hlavně živá duše já.
Prvý: "Hele babča, a vyrazí takhle sama."
Druhý: "Ale za hrknutí by ještě stála."
Prvý: "Je vidět, že už jsme dlouho z domu."
              Nebýt té babči, tak bych se určitě zbrkle přihlásila ke krajanům, takhle jsem musela ten titul nejdřív spolknout a nějak se mi vzpříčil v krku. Mezitím kluci rozvinuli neuveřejnitelný, ryze pánský dialog po kom a hlavně po čem se jim stýská. Líčení sexuálního menu bylo natolik barvité, až jsem sama sobě musela přiznat, že moje erotické zkušenosti mají značné mezery. Dalo mi dost sebeovládání se ani nepousmát a občas jsem pod škraboškou hledání čehosi strčila hlavu téměř do batohu. Během odposlechu jsem si připravila věci na spaní, vzala ručník a vyrážela do sprchy. Než jsem došla ke dveřím, slyšela jsem kluky. Prvý se s pohledem z okna ptal: "Tak co, půjdeš s ní?"
Druhý s pohledem na horní postel odpovídal: "Já bych s ní šel, ale jestli by šla ona se mnou."
Prvý stále studující mraky za oknem: "Se jí zeptej."
Druhý pronesl k matraci na posteli: "Já to slušně anglicky neumím. Jen to slovo od ef."
Ale slovo neřekl, abych mu nedej bože nerozuměla. To už jsem zavírala dveře. Ve sprše jsem se dostatečně vychechtala, natrávila tu babču a došlo mi, že ráno v šest odjíždím, takže pomsta musí být okamžitá. Vykoupaná jsem se vrátila na pokoj, uložila svoje věci, šla jsem ke klukům a česky jim povídám: "Tak dobrou noc kluci a sladké sny." Ten na spodní posteli vyskočil tak, že se praštil o tu horní, ten na horní posteli vyskočil tak, že se skoulel na tu spodní. Seděli tam, civěli na mě, barvu obličeje by jim záviděla i ruská zástava a těžko říct, jestli se styděli za tu babču nebo za ten pornovečerníček. Koktali nějaký nesmyslný omluvy a trochu jim ulevilo, když jsem se začala smát. Jakmile jsem začala mluvit a poznali, že nejsem naštvaná a taky žádná fajnovka, tak jsme se tomu chechtali tak dlouho, až nás museli napomenout spolunocležníci. Jména kluků vynechám s ohledem na jejich partnerky doma a zůstanu u Prvý a Druhý. Jo, a abyste si nedomýšleli: nic nebylo, jen obrovská sranda. A nadprůměrná sranda je určitě vzácnější než průměrný sex.

              Tak dost obecných keců a letím na jižní ostrov Nového Zélandu, v batohu mám jen mapu vytrženou z prospektu, miniaturního průvodce v angličtině a o Novém Zélandu nevím nic. Let je vcelku bez zážitků až na česnekový sendvič od strejdy, ale to byl spíš zážitek pro ostatní. Přistáváme v Christchurch po jedenácté večer, autobus mě přiváží k hostelu o půlnoci, takže chvíle napětí, ale volnou postel mají. Jasně, že to je ta horní. Kdo pozdě chodí...

Neveselý propršený začátek na poloostrově Banks. Ráno zjišťuji, že hostel je přímo v centru nejcentrovatějším. Stojí vedle Katedrály na Katedrálovém náměstí. Vyrážím pro snídani a první, co objevuju, že se v Katedrále chystá pietní slavnost za Edmunda Hillaryho. Ten den probíhaly po celém Novém Zélandu a snad po celém světě. Na severním ostrově v Aucklandu byl Sir Ed pohřbíván se všemi poctami jako národní hrdina. Chvíli očumuju obří obrazovku, která přenáší slavnostní mši, ale hlad mě žene dál. Podle mapy nacházím supermarket. A teď proč tady tak zabíhám do detailů. Představte si, jdu první den v cizí zemi, v cizím městě, v náhodně vybraném obchodě a slyším: "Marto, Marto!" Na moment si myslím, že volá můj hladový žaludek v touze po pravidelném přídělu stravy, ale rozhlídnu se a vidím kamarády, jediný lidi, které na celém ostrově znám. Věrka s Vaškem tady pracují, na jihu ostrova dočesali třešně, meruňky ještě nedozrály, a tak vyrazili na sever s představou, že se v Christchurch potkáme. Věděli jsme o sobě přes email, ale nikdo neměl páru, jak se domluvíme, navíc když mně tady australský mobil nefungoval. Kdybych věřila v Boha, měla bych to jednodušší, protože bych si zkrátka řekla, že to zařídil on. Takhle opravu nevím. Objímáme se, pokecáme nad kafem a společně padáme k jejich autu. Bohužel, společně s námi padají i první kapky deště a ten den už padat nepřestávají ani na minutu. Společně projíždíme poloostrov Banks, prohlížíme si úžasné pláže, vyjíždíme na úžasné vyhlídky bývalého sopečného kráteru, sjíždíme po úžasných stráních pobřežního pohoří. Bohužel všechno to úžasné je skryto za těmi kapkami úžasných druhů deště. Mrholení v údolí, deštivého mixu s pobřežní mlhou, lijáku v horách, tropického slejváku v pralese, mžení v přímořské vesničce s barevnými loďkami. Ale jsme spolu, dobří kamarádi, kteří si mají co říct, na déšť sice nadáváme, ale nepovažujeme ho za pohromu. Chvíli strachu zažíváme, když Vašek odvážně vjíždí na štěrkovou cestu přes hory, přičemž se předem optimisticky přesvědčil, že poškozená pneumatika jejich stařičkého auta to má za pár a reserva je prázdná a mě optimisticky uklidňuje větou: "Vždyť odlítáš až za týden, to nás snad najdou." Ale dojeli jsme všude, večer se odměňujeme večeří v korejské restauraci. Oba mě celý den přesvědčovali, že takhle tady leje normálně, déšť bubnuje na okna a ve zprávách nadšeně hlásí, jaký je to krásný lovely day, a že to mám pochopit a zvyknout si. Řeknu vám, po měsíci na Gold Coastu, kde měsíc pršelo, mně to přišlo až líto a jen mě to utvrdilo v přesvědčení, že Nový Zéland zkrátka nemám ráda. Před zavírací dobou ještě stíháme internet v knihovně. Vašek nachází počasí na jižním ostrově a když se na počítači objevuje satelitní nahrávka, kde ten den pršelo, všichni se rozchechtáme do ticha knihovní čítárny. Ten mrak monitoroval naše auto. Visel nad ním a byl vždycky tam, kde jsme byli my. Nad zbytkem ostrova svítilo slunce a podle předpovědi by mělo svítit dalších pár dní. Mám jasno - musím pryč.
              Nerada se loučím s fajn kamarádama. Věrko a Vašku, díky za pomoc při rozjezdu, za dodání optimismu a vůbec za to, že jste, jaký jste. Celý den byl zázračný, jakoby opsaný ze scénáře Pána prstenů. Dosvědčte, prosím, do cancáku, že nekecám, že to tak bylo a že si to nevymyslel nějakej holyvůdskej rejža.
              Druhý den v šest vykmitávám z postele na autobus směr Mount Cook. Vyfasovali jsme skvělýho řidiče - typický domorodec, statný, dlouhovlasý, tetovaný Maur. Sympaťák. Když se autobus rozjíždí a on začíná mluvit do mikrofonu, sympatie k němu mě okamžitě přechází a vrací se původní averze na tento kus světa. Já řidiči nerozumím, nic mu nerozumím, co to ty novozélanďáci mají za akcent, co to je za blbou angličtinu, co já tady budu týden dělat, když se nedomluvím?! Polévá mě horko, cítím čůrek hrůzy mezi lopatkama. Po předlouhých pěti minutách slyším řidiče říkat: "Welcome to New Zealand," a další anglická slova a vysvětlení, že nás musel nejprve uvítat v řeči původních obyvatel v maurštině, protože oni tady byli první. Přechází mě hrůza, směju se vlastní blbosti a mám radost ze života. Kdybych věřila v Boha, podezřívala bych ho, že první den s počasím a teď s řidičem zkoušel, co vydržím. Asi jsem zkouškou prošla. Za celý další dny jsem nevytáhla pláštěnku a ani se nepotila děsem z novozélandštiny (spíš naopak, rozuměla jsem jim líp než těm uhuhňaným Australanům).
              Jsem na začátku cesty, a tak si v duchu opakuji pravidla osamělého cestování, kolik mám zavazadel, kde mám doklady, co všechno vlastně musím hlídat a v uších mi zní upravená píseň pana Vodičky: "Vandrák, ten tvrdej chleba má. Musí si hlídat peněženku, doklady, pojištění, spacák, batoh, příruční ruksáček, odjezdy, příjezdy a to správný nástupiště, noclehy pod širákem, pláštěnku... v koupelně nezapomenout mejdlo, ručník, šampón, odloženej řetízek...

Jezero Pukaki Dostávám šanci dospat pár hodin při nudné jízdě rovinou s farmami pro ovce, kozy, krávy, jeleny. Zajímavostí je, že ovčí stáda hlídají lamy. A lama je prý vzorný hlídač. A druhou to, že místní kovbojové honí stáda vrtulníkem. Už jim i terénní auta jsou málo a na koně si ani nevzdechnou. Oči otvírám dokořán, když se na obzoru zjevují hory a oči přímo vykuluju na zastávkách u ledovcových jezer Tekapo a Pukaki. Jezera, do kterých se z ledovců splachují částečky a minerály, které lámou světlo tak, že nad jejich barvou zapomínáte zavřít pusu a cvakáte foťákem jak skupina Japonců. Mount Cook, za svobodna v maurštině nazývaný Aoraki, nejvyšší hora Nového Zélandu, na nás tak milosrdný není, ukazuje nám sice paty, ale svoji hlavu má v oblacích 3 754 metrů vysoko. Přesto je to neobyčejný zážitek. Ledovcové splazy se táhnou až na úpatí hory a z celé jeho mohutné masy čiší jakási zvláštní síla.

Qeenstown z ptačí perspektivy Městečko Queenstown o další dvě hodiny jízdy dál leží poblíž západního pobřeží na jihu ostrova a má lázeňskou atmosféru, jezero Wakatipu s parníkem, lanovku s vyhlídkou, pobřežní promenádu. Při jízdě typickým parním parníkem T.T.S. Earnslaw nás pouští i do strojovny, topič se na nás směje mezi lopatama uhlí a na palubě hraje paní na klavír. Ptá se každého, odkud je a hraje píseň jeho země. Takže mám možnost si snad na nejvzdálenějším místě zeměkoule do funění parních kotlů zahulákat Škoda lásky. Lanovka mě naopak vyveze nahoru nad město s mnohakilometrovým rozhledem a já jen lituju, že tráva okolních kopců je spíš rezatá než svěží zelená, jakou jsem o ní měla představu já. Odpolední krmení kiwi si nemůžu nechat ujít, protože vám chci ptáka kiwáka vyfotit. Kiwi žije jenom na Novém Zélandu a je to noční tvor, takže moc nevěřím tomu, že o něj na cestách budu zakopávat a beru zavděk atrakcí v místním ptačinci. Krmení je zážitkem. Kiwi je taková větší a kulatější slepice a zobák má jako brčko na koktejl. Tím brčkem neustále prošťourává hlínu a vybrčkovává z ní hmyz. Před turisty dostávají kiwiáci v úzkém kornoutu směs rozinek, ořechů a semínek, sbíhají se spořádaně a spořádaně všechno přidělené zobání spořádají. Zklamáním je focení. Já myslela, jak vám ptáka předvedu na fotkách v celé jeho kráse, ale oni jsou chovaní v šeru, na které si musí naše oči chvíli zvyknout. Foťák si nezvyká ani za dlouhou chvíli a použít blesk, bych si troufla jedině v případě, že bych chtěla mít zajištěno doživotní ubytování s výhledem na hory na místním hřbitově.
              Záliv Milford Sound je plný vodopádů, fjordů, zarostlých svahů rostoucích ne jak, ale přímo z vody a se zasněženými vrcholky. Z Queenstownu to k němu jsou dvě hodiny cesty a nejlevnější projížďka lodí po zálivu začíná v 9 ráno. Je vám jasné proč. Takových blbců, kteří by kvůli tomu vstávali v šest, opravdu moc není, a tak za odměnu dostáváme i snídani. Na focení nám oblaka zrovna nepřejí, pobřežní mlha se sráží na všem a všude, takže i na našich fotoaparátech, ale pohledů vyrážejících dech je tolik, že to hrozí udušením. Když z moře vyskočí do výšky 1692 metrů hora Mitre Peak, souhlasím s Rudyardem Kiplingem, který ji nazval Osmým divem světa. Kapitán nás uklidňuje, že pokud je v Qeenstownu hezky slunečno, tady se sráží mlha. A pokud v Qeenstownu prší, tady prší taky. Jak se říká: výběr za 18 nebo 20-2.
              Večer se vracím na hostel s vidinou postele a spánku. Zjišťuju, že bydlím s tatínkem a jeho dvěma dcerami (dcery okolo 15 let, tatínek tak akorát). Jedna z dcer zničí moji představu o spánku hned při uvítací ceremonii. Zajásá nad zjištěním odkud jsem, vytahuje právě rozečtenou knížku v angličtině, která se jmenuje Stalinův hlas a je o komunistických zemích. Její výřečnost a zvědavost ze mě loudí další a další informace a já pomlouvám komunisty, až se okolní rezaté hory zelenají. Spíš červenají.
              Ráno vstávám s místníma ptákama a nastupuju do autobusu směr ledovce. Spolucestující mám jen dvě děvčata z Thajska, ale řidič stojí za to. Pusu nezastaví. Už při odbavování porovnává, jestli jsou větší Thajky nebo jejich kufry (Thajky vyhrály o dva centimetry) a celou cestu nás poučuje i baví. Během mého zdřímnutí někde přibral chlapa, s kterým mluví jako s dobrým známým a my tím pádem vyfasovali baviče číslo dvě. Opět sedím hned za řidičem, což je dobré pro focení, pro to, aby si všiml, kdybych se někde na zastávce zapomněla, proto, abych měla angličtinu z první ruky, teda pusy a rozuměla aspoň něco. Teď se k tomu přidalo to, že musím s řidičem a jeho kámošem konverzovat. Po zaslechnutí České republiky mluví o všech Češích, které potkali. A je dobré slyšet na druhé půlce Země o tom, že to byli vždy dobří lidé a vynikající pracanti. Řidičův parťák mě neustále obdivuje, jak odvážně cestuju sama a prý přesně takovouhle ženskou shání k sobě domů. To "sobě domů" zahrnuje, už nevím kolik tisíc hektarů, ale jsou toho tři kopce kdesi uprostřed divočiny a za chvíli jedeme okolo. Takže nám hrdě ukazuje svůj pozemek mohutnými rozmachy mohutných paží. Jeho vlastnictví sousedí přímo s národním parkem a nejbližší trvalý soused je hned za rohem - padesát kilometrů. Na jednom z "jeho" kopců vidím nádherný vodopád a ptám se: "To je tvoje sprcha?" A on se směje že ano a že by mi umyl záda, ale často neteče teplá. Je docela sympatický, ale veškeré sympatie zmrznou, když se zeptám na teplotu v zimě a on mi odpovídá v mínusových hodnotách. Brrr. Řidič nám zastavuje u největších jezer Wanaka a Hawea, vypráví o historii, o zvířatech, o rybaření. Má rád ryby, což dokazuje pořekadlem "Fish, my family dish." Mně se ptá, jestli mám taky ráda ryby a já odpovím, že je musím mít ráda, protože moje family name je Pelikánová. Nevěří a k nadšení ho přivádí až darovaná vizitka. Po přestávce na svačinu, se ptá Thajek, jestli měly kafe a ony sdělují, že jedí jenom zeleninu, takže řidič hned za zatáčkou zastavuje u stáda ovcí a Thajkám otvírá dveře, ať se jdou nasvačit. Thajky se smějí, jako když cvrlikají ptáci. Provází nás slunce a modrá obloha a řidič nadšeně vykřikuje: "To je speciální den pro moje přátelé z Thajska a z České republiky." Ráno jsme nastupovali jako cizí lidé a na Fox Glacier se rozcházíme jako kamarádi. Thajky zacvrlikají na rozloučenou a můj nápadník zklamaně bere na vědomí, že jsem pohrdla jeho třemi kopci i vodopádem a v poslední naději mi píše svoji adresu, kdybych si všechno rozmyslela a zhrzena životem v civilizaci se chtěla vrhnout do náruče přírody. A jeho.

Ledovec Franc Josef a hned vedle číhající mrak Nejznámější ledovce Fox a Franz Josef jsou stejně škodolibé jako hora Mount Cook nebo záliv Milford Sound. Drží si okolo sebe závoj z mlhy a mraků a jen v nestřežené chvíli nám nechávají nahlédnout na jejich intimnější místa. Mlha střeží nejen ledovou krásu, ale i ledovou teplotu. Dole je to na opalovací krém a ledva se vyšlápne kousek po ledu, postrádáte palčáky. Zaplaťbůh neprší, ale foťák zůstal v batohu. I proto, že moje pamětnické pohorky se vlastnostmi na ledu spíš podobají bruslím než kvalitní outdorové obuvi. Tím pádem mám ovšem několikrát příležitost blíže se seznámit s ledovcem Franz Josef, který je starý 7 000 let a za mlada, kdy se ještě nejmenoval po našem císaři pánu ale hezky maursky Waiau, byl dlouhý tři kilometry. Teď se smrsknul na 2 280 metrů a já mám výčitky svědomí, že moje neustálé padání na hubu, mu o nějaký ten cenťák taky pomohlo. Náležitě poučena a náležitě zmodřinována okolo Fox Glacier původním jménem Weheka, chodím v uctivé vzdálenosti a po kamenech. I tak ty vzácné okamžiky, kdy se do ledovců opře na chvíli slunce a projasňuje jejich modrou barvu a ledovou krásu, stojí za těch pár držkopádů.

Západovky z pobřeží u městečka Greymouth Na cestu do městečka Greymouth vyfasovávám ne zrovna moc mluvnou řidičku asi mého věku. Při kontrole jízdenek se každého ptá, kde bude chtít vyložit a každý poslušně hlásí jméno hotelu nebo motelu. Jen ode mě slyší: "Já nevím." Kouká na mě, opakuje otázku v domnění, že je moje angličtina ještě horší, než ve skutečnosti je. Když odpovím stejně, udiveně se ujišťuje: "Ty nevíš, kde budeš spát?" Odpovím: "Nevím. A je to nutné?" Kroutí hlavou ještě po usednutí za volant, až mám strach o naši bezpečnost. Na jedné ze zastávek, ve městě Hokitika, městě zeleného kamene jadeitu a zlata, veškeré osazenstvo vyráží do obchodu se suvenýry z greenstone a já vtrhnu do informací, kde vyškemrám prospekt o sousedním Greymouthu. Do odjezdu stihnu najít adresu hostelu poblíž centra a při nastupování sděluji řidičce, že už vím, kde budu spát a hlásím adresu. Směje se a za hodinu mě spokojeně vysazuje přesně u vchodu. DUKE hostel je v majetku mladých Izraelců a jako všude čisto, bezpečno, ochotno a srandovno. Všude se ptají jen na křestní jméno a všude si ho taky pamatují, takže pak už zdraví jen Hi Marta. Nikde po mně za celou dobu nechtěli pas.
              Já v hostelu jen mrsknu batohem na podlahu, popadnu orientační mapku a rychlým krokem opouštím civilizaci. Jsem na západním pobřeží, jsem u oceánu a je navečer. Už vám to dochází? Jasně, západ slunce! Orientační mapka mi sice zapřela, že to je k vodě pět kilometrů, ale přicházím dostatečně včas, slunce je ještě vysoko. Procházím se po oblázkové pláži, fotím každou pitomost, užívám si každé vteřiny. Občas potkám asijsky vyhlížejícího kluka v pruhovaném tričku. Po hodině potkávání ke mně kluk utíká a nadšeně sděluje, že našel zelený kámen, v této oblasti něco jako u nás vltavíny. Půjčuje mi svůj vzácný nález do dlaně a já mu říkám: "Mně to spíš připadá jako omletý střep z lahve od piva." Pohoršeně se na mě ušklíbne a ukazuje, jak se musím přes kámen podívat do slunce, abych pochopila celou jeho nádheru. Zvedám kamínek, dívám se skrz něj do zapadajícího slunce, otáčím ho a světlo se mění jako v kaleidoskopu. Překrásné! Ale klukovi říkám: "Hmmm. VíBí." VB je značka populárního australského piva v zelených lahvích (pro pamětníky - barva ani název nemá nic společného s Veřejnou bezpečností). Kluk mi laje, že jsem krutá a smějeme se. Společně čekáme, až si oranžový kotouč sáhne na hladinu. Mladík Hiroko je z Japonska, města Kjoto a tady pracuje. Potvrzuje mi to, co už vím od Věrky a Vaška: Nový Zéland udělal dobrý skutek pro mladé a povolil ‚working holiday', mladí lidé zde mohou legálně nějaký čas pracovat. Háček je v tom, že je to práce většinou na farmách a to za pár kiwišušňů. Aby se obešla nutnost minimální mzdy pracuje se v úkolu. Za bedničku natrhaných třešní se dostane tolik, že by pro to novozélanďan neotevřel ani jedno oko, natož aby vstal z postele. Musí být zklamání pro mnoho mlaďochů, kteří sem jedou za půjčené peníze a s představou, že peníze záhy splatí, pocestují a ještě zbohatnou. Hiroko se mě drží a po západu slunce mě jde vyprovodit na křižovatku k městu. Nejspíš se mu moc stýská po domově a já mu připadám jako mateřský typ.

Takhle vypadá cesta džunglí (cesta je vlevo dole) Probouzím se o půl jedenácté. Dopoledne. Spánkový nedostatek a únavový přebytek nadělaly své. Na pokoji mi spolubydlící sdělují, že do devíti ke mně měli ohled a chovali se tiše, pak už se bavili normálně a já se ani nepohnula. Při cestě do koupelny se mě uklízečka ptá, jestli už u nás může poklidit, že se chodila dívat, zda nejsem mrtvá. Připadám si jak na Samotě u lesa, kde chodili vesničané udiveně pozorovat spící Pražáky. Rychle opouštím hostel i civilizaci. Vyrážím na vyhlídku nad městem. Jasně že vyhlídka je na kopci a taky už je notně vedro. Cesta vede překrásnou džunglí, občas je přede mnou jen džungle a cesta ne. Dvě hodiny se prodírám zeleným porostem. Vychutnávám si něco, na co bych asi v Austrálii ani já neměla dost odvahy - jít sama neprůhlednou, vysokou trávou mimo civilizaci mezi všema jedovatejma australskejma mrchama je skutek hodný kamikadze. A stejně tady celou cestu koukám, kde se co šustne a při každým šoustnutí si opakuju: "Idiote, tady nic nehrozí," a spokojeně stoupám dál. Po dvou hodinách výstupu mě na vrcholu čeká překvapení. Úžasný výhled, ten dole inzerovali, ten není překvapující, ale pod pařezem nacházím vrcholovou knihu. Zapisuju se, nechávám tam i vizitku a připadám si jako při novoročním výstupu na Palici v mé rodné České Třebové. Po návratu do přímořské nížiny jen projdu městem a pokračuju další kilometry do místa, kde trávím večer. Kde jinde než na pláži. Tentokrát na druhé straně ústí řeky, v kterém sídlí kolonie volavek a kormoránů. Užívám si poslední západ a do burácení vln řvu naše osadní náborovky. Potichu zpívám Do osady přišla dívka speciálně pro kamaráda Matta, o jehož úmrtí mi dnes přišla emailová zpráva. Ani si nevzpomenu, že jsem včera slíbila Hirokovi přijít na to samé místo.

Moje láska - vlaky Další den odjíždím přes hory pryč. Při kupování jízdenky mně paní tak moc chce dát nějakou slevu a ptá se, jestli nemám průkazku studentskou, pro mladé, pro baťůžkáře. Já jí říkám, že už leda tak důchodcovskou a ona se směje. Zarmouceně mi prozrazuje vysokou cifru plné ceny a radí, ať si vezmu raděj autobus. Na oplátku jí prozradím, že miluju vlaky a já vlakem prostě musím a peníze jsou jen peníze. A tak nastupuju do TRANZ ALPIN a projíždění novozélandskými horami mi utracené peníze bohatě vynahrazuje. Navíc vlak má otevřenou plošinu, na které se může stát a fotit a koukat a mávat, takže si své drahé místenky ani neužiju. Vyfoukaná, s očima plnýma sazí a nádherných pohledů do krajiny, dojíždím do horské vesničky Arthur's Pass. Naštěstí nikdo nepokládá všetečnou otázku ohledně místa na spaní. A místa je tu dost, nádherná řeka, okolo hory se zasněženými kopci, výhledy k vodopádům.
              Druhý den podnikám výšlap k jednomu z nich - Devil's Falls. Po návratu, při posledním průchodu vesničkou, se zastavuji v místní kapli. Místo oltáře je uvnitř prosklená stěna a za ní výhled do stráně, po které padá jeden z mnoha místních vodopádů. Stráň je zarostlá teď zrovna kvetoucími stromy a keři. Sedím v kostelní lavici a nekoukám na symbol žádné víry, ani na symbol utrpení, koukám na přírodu a myslím si, že to je ten nejkrásnější oltář. Sedím tak hodinu, sleduju vodopád, stromy pohybující se ve větru, ptáky zpívající a neposedně přelétávající z keře na keř, oblaka převalující se jako pomalu roztékající zmrzlina, přemýšlím nad cestou, nad sebou, nad životem, vzpomínám na minulost a na všechny blízké, dumám o budoucnosti. Kdybych věřila v Boha, myslela bych si, že je tady se mnou. Ano je, protože to by měl být pravý účel víry, najít Boha v každém z nás. Děkuji za všechno a před kaplí házím drobné do kaplové pokladničky a na záda svůj batoh, ohlížím se, mávám horské vesničce a na nádraží nastupuju do vlaku. Po nastoupení mi dochází, že jsem zapomněla poděkovat za to, že mě tato země ušetřila jediné věci, kterou se malému ďáblíkovi podařilo vpašovat do božského skladu asi proto, že je tak malá a nepatrná - mušek. Cituji část mailu kamaráda Vaška: "Jizni ostrov ma totiz jedno ‚best keep secret' a tim jsou zdejsi zabijacke musky. Umi vse, co umi muska z australske pouste, a vse, co umi Darwinsky komar a jeste vice. Nebzuci, kdyz nechce. Kouse silneji. Je jich milionkrat vice nez musek v pousti. Nereaguje na zadny repelent. Kdyz vylezes z auta, pripadas si jak Ripleyova v druhem dilu Vetrelce."

Christchurch je prý angličtější než sama Anglie Několikahodinovou cestou na vyhlídkové plošině, s foťákem hlásícím plnou kartu překrásných scenérií, se dostávám zpátky do Christchurch. U nádraží pohrdnu všemi dopravními prostředky a pěšky se pomalou procházkou přemisťuju těch pár kilometrů do centra, kde odhodím batoh ve svém katedrálovém hostelu a jdu se loučit s městem. S městem, které samo o sobě tvrdí, že je angličtější než sama Anglie, kterým protéká řeka Avon, má gotickou katedrálu, botanické zahrady, historické tramvaje, červené telefonní budky, pěší kolonádu podél řeky. Ale je to jenom město. To krásné, tajemné, nádherné a úžasné je dál odtud, v horách a na pobřežích, v kopcích a jeskyních, v jezerech a řekách.
              A tak opouštím zemi, kterou jsem se hned na začátku rozhodla nenávidět a která mě svojí rozmanitou krásou a tajemnou atmosférou donutila k lásce.
Kdybych věřila v Boha...
20.1.- 30.1.2008

P. S. 1
A abyste si nemysleli, že je všechno peříčko: taky se mi rozsypal zub; vracela jsem se pro baterii, která se spokojeně nabíjela v hostelu, aniž si všimla, že panička odjela; zblblá únavou jsem vyměňovala paměťovou kartu do foťáku ve stínu, aby mi ji slunce neosvítilo; někdy jsem si mluvila pro sebe, abych slyšela češtinu; poslední den jsem přepočítala zbylé peníze a zbylé plátky chleba, zalitovala housky, kterou jsem včera přes zákaz rozmařile nakrmila somrující endemit papouška Kea, natočila jsem si vodu z kohoutku, utáhla opasek na konečnou dírku a šla za předposlední peníze koupit Věře sovu do sbírky, protože sovu z Nového Zélandu musí mít. Poslední pětidolarovku jsem ušetřila pro Alenu, neb je na ní vymalován Edmund Hillary, s kterým se ona osobně potkala a já tady jeho pohřbem začínala. Na letištní poště jsem ještě vysypala mince a vyžadovala známku se savcem, které sbírá můj pardubický strejda. Všichni zaměstnanci hledali a nabízeli mi leccos: "Podívej ten motýl na týhle známce, jaký má krásný barvy." Já zatvrzele lpěla na savci a zajásala jsem, až při spatření velryby. To se zase divili oni, protože mysleli, že velryba je jen veleryba jako Majčina Karolínka, jenže té je pět. S úlovkem velrybího ocasu na poštovní známce jsem mazala k odbavení a tam mi řekli, že je nově zaveden letištní poplatek 25 dolarů. Proklela jsem jako mnohokrát film Pán prstenů, protože ten udělal z Nového Zélandu cíl mnoha turistů a z novozélanďanů vydřiduchy, spíš vydřituristy. Ale i o tom je cestování a i za to děkuji. Jen nevím komu. Kdybych věřila v Boha...

P.S. 2
Ještě jeden cestovní poznatek.
Věřte mi, na celičkém široširém Světě neexistuje místo, kde bychom mohli být automaticky šťastni. Měli bychom se zařídit tak, abychom mohli být šťastní tam, KDE JSME. Kdo věří v Boha, má to jednodušší.



Fotogalerie - Nový Zéland .... zobrazit detail